Na začátku

Úplně na začátku můj strážný anděl nakreslil na papír srdce, ze kterého vyrůstala růže. Byla to jedna z prvních věcí, kterou můj anděl udělal. Potom se mi k mému velkému úžasu velmi laskavě a klidně představil jako můj strážný anděl Daniel. Zůstala jsem ohromena, ale zároveň jsem byla naplněna velkou radostí. Prožívala jsem takové štěstí, že jsem měla pocit jako bych se vznášela nad zemí a přitom jsem pořád nahlas opakovala: „Já jsem ten nejšťastnější člověk na zemi a možná jediný, který takto může mluvit se svým andělem!“

Následující den za mnou anděl znovu přišel stejným způsobem jako předtím. Strávili jsme mnoho hodin ve velmi příjemném rozhovoru. Další den znovu přišel, ale tentokrát s sebou, k mému velkému údivu, přivedl zástup andělů různých kůrů. Měla jsem pocit, že se najednou doširoka otevřely brány nebe, neboť jsem uviděla velké množství andělů, kteří sestupují z nebe. Ze všech vyzařovalo nadšení a radost, jakoby očekávali, že se stane něco úžasného. Z jejich radosti jsem vytušila, že mají v nebi nějakou oslavu. Pak všichni andělé jednohlasně zpívali tato slova: „Už brzy se stane něco úžasného!“ Pochopila jsem, že ať už se má stát cokoliv, tak se to týká přímo mě, ale i když jsem se snažila sebevíc, nebyla jsem schopna zjistit jak. Tento refrén andělé zpívali s krátkými přestávkami celý den. Pokaždé, když se nebe otevřelo, andělé opakovali ten stejný refrén.

První slova, která můj anděl pronesl o Bohu byla: „Bůh je blízko tebe a miluje tě.“ V tu chvíli jsem musela Pána velice ranit, protože ta slova na mě neudělala vůbec žádný dojem. Vzpomínám si, jak jsem si tehdy pomyslela, že pro anděly je asi běžné něco takového říkat, protože oni jsou neustále s Bohem. Neodpověděla jsem a můj anděl už nic nedodal.

Uběhlo jen pár dní a můj anděl změnil svůj postoj, najednou začal být velmi vážný. Velice majestátním způsobem mě požádal, abych četla Slovo. Předstírala jsem, že nechápu, o čem mluví a zeptala jsem se ho, co má na mysli. Anděl ještě více zvážněl a řekl mi, že velmi dobře vím, co měl na mysli, nicméně mi řekl, že se jedná o Písmo Svaté. I na to jsem měla okamžitě odpověď, řekla jsem mu, že žádnou Bibli doma nemám. Odpověděl mi, že to ví a požádal mě, abych si nějakou sehnala. Nadále jsem vzdorovala a namítala, že chce nemožné, protože v muslimské zemi, ve které jsem tehdy žila (Bangladéš), žádné Bible v knihkupectví neprodávají. Na to mi řekl, že bych neměla otálet a hned zajít do americké školy, kterou navštěvoval můj syn a vypůjčit si Bibli v tamní knihovně. Zvažovala jsem, zda jít nebo prostě odmítnout a zůstat doma. Taky jsem se bála, jak na to všechno bude reagovat můj manžel a moji přátelé. Prostě pro mě byla nepřijatelná představa, že před nimi stojím a mám v ruce Bibli! Začala jsem přemýšlet, že kdybych ji už tedy přinesla domů, kam bych ji pak schovala. Když jsem ale viděla andělův vážný pohled, tak jsem se rozhodla, že ho poslechnu. Zašla jsem tedy do školy, kde jsem v knihovně skutečně objevila několik Biblí. Jednu jsem si vybrala a přinesla ji domů. Otevřela jsem ji, abych z ní četla, jak mě o to můj anděl požádal. Náhodně jsem otevřela knihu Žalmů, ale nerozuměla jsem jedinému slovu. Bylo to pro mě znamení, kterým mi Bůh ukázal, jak jsem na tom špatně.

Očišťování

Můj anděl za mnou znovu přišel, byl stále velmi vážný, a začal mi vytýkat jisté věci, které jsem ve svém životě udělala a které velmi zarmoutily Boha. Též mi vytýkal, že jsem pohrdla dary, které mi Bůh dal a já si jich vůbec nevážila. Poté mi začal připomínat a ukazovat hříchy, které jsem si nikdy předtím neuvědomovala a tudíž ani nepřiznala. Můj anděl mi je ukazoval, jako bych se dívala na film. Vybavoval mi konkrétní situace a jak velmi byl mým jednáním Bůh urážen. Nejtvrdší výtky se však týkaly odmítnutí Božích darů. Můj anděl mi řekl, že Bůh je nesmírně urážen, když jsou Jeho dary odmítány a přehlíženy. Přinutil mě, abych se na své hříchy dívala Božíma očima, způsobem, kterým je vidí Bůh a ne my. Mé hříchy byly tak ohavné, že jsem sebou začala pohrdat a hořce se rozplakala. Jak jsem později pochopila, stav, který jsem prožívala, byl dar, který jsem obdržela z milosti Boží, abych konala upřímné pokání. Mé hříchy mi byly předloženy velmi jasně, takže naprosto otevřeně odhalovaly nitro mé duše, jako bych byla obrácena naruby. Náhle jsem si uvědomila, jak se museli cítit Adam a Eva poté, co zhřešili, a setkali se s Bohem v Jeho Světle. Moje duše byla obnažena a vystavena na odiv. Cítila jsem se jako nahá, byla jsem tak odporná, že jsem se hnusila sama sobě. V té chvíli jsem se zmohla pouze na to, že jsem mezi vzlyky svému andělovi řekla, že si nezasloužím normální smrt a že tak zkažená bytost jako já by měla být po smrti rozsekána na kousky a pohozena hyenám.

Myslím, že toto očišťování trvalo snad celý týden. Cítila jsem to jako oheň, jako očistný oheň, který očišťoval nitro mojí duše. Byla to velice bolestivá zkušenost.

Náš Stvořitel mě učí Otčenáš

Po této očistě, která mnou hluboce otřásla, se mi zjevil Sám Bůh, náš Věčný Otec. Neviděla jsem Ho očima své duše, jak tomu bývalo, když za mnou přicházel můj anděl, nicméně jsem Boha jistě poznala a slyšela Ho. Vzpomínám si, že jsem řekla něco jako: „Ach, to je Bůh a On nám teď může pomoci!“ A proto se mě zeptal: „Opravdu věříš, že vám mohu pomoci?“ Já jsem Mu odpověděla: „Ano!“ Pak si pamatuji, jak jsem šla k oknu a řekla jsem Mu: „Podívej, podívej, jaký je teď svět!“ Chtěla jsem Mu ukázat, co se stalo se světem. Bůh na to nic neřekl, ale požádal mě, abych se k Němu pomodlila Otčenáš. Pomodlila jsem se Otčenáš a On poslouchal. Když jsem skončila, tak mi řekl, že se Mu moc nelíbilo, jak jsem se modlila, protože jsem se modlila příliš rychle. Tak jsem to celé zopakovala a pomodlila jsem se k Němu pomaleji. Znovu mi řekl, že nebyl spokojen, protože jsem se pohybovala a požádal mě, abych se pomodlila ještě jednou. Pomodlila jsem se tedy znovu a když jsem skončila, tak mi Bůh řekl, že to ještě není tak, jak by si přál. Modlila jsem se znovu a znovu, ale pokaždé mi Bůh řekl, že není ještě úplně spokojen. Napadlo mě, jestli po mně Bůh nechce, abych se za jediný den pomodlila všechny Otčenáše, které jsem se do té doby nepomodlila! Začala jsem ráno a modlila jsem se až do večera. Najednou byl Bůh spokojen, protože na konci každé věty, kterou jsem pronesla, s potěšením řekl: „Dobře!“. Abych vysvětlila, o co ve skutečnosti šlo, tak použiji jednoduchý obraz:

Představte si, že by vás jednoho dne navštívil příbuzný, kterého jste nikdy předtím neviděli, protože žil v jiné zemi, a vy jste s ním strávili jeden den. Na začátku vašeho setkání byste určitě měli pocit, že jste si cizí a že má vaše setkání formální atmosféru. Ale čím déle byste spolu byli, tím byste si byli bližší, až byste začali cítit, že ve vás vyrostla náklonnost, která tam předtím určitě nebyla.

To se přesně stalo při mém prvním rozhovoru s Bohem. Když jsem se začala modlit modlitbu Otčenáš k Bohu, tak jsem k Němu neměla důvěrný vztah, ale během Jeho návštěvy, která trvala celý den, jsem se změnila, protože jsem se při modlitbě začala radovat z Jeho přítomnosti a myslet vážně slova, která jsem Mu říkala. Byl jako milující táta, velmi něžný, srdečný a přátelský. Intonace Jeho Hlasu mě tak uklidňovala, že se jaksi stalo, že jsem Mu během dne začala odpovídat „Ano, Tatínku“ , namísto „Ano, Pane.“ Později jsem se Bohu za oslovení „Tatínku“ omlouvala, ale On mi na to odpověděl, že toto slovo přijmul jako klenot. Zdál se velice šťastný. Na základě toho, co jsem prožila s Bohem, jsem si uvědomila, že Bůh cítí a že chtěl, abych Mu říkala modlitbu Otčenáš SVÝM SRDCEM.

Satanovy útoky

Předtím než začnu toto téma, bych ráda citovala slova otce Maria-Eugena z jeho knihy „Jsem dcerou církve“, kde popisuje působení démonických sil.

„Kvůli tomu, co je v sázce, je velmi důležité, aby ďábel nezasahoval do setkání lidského a božského, svatosti Boží a nečistoty duše, celou svou mocí, kterou má k dispozici. Vždyť zanedlouho, duše očištěna temnou nocí, bude v bezpečí před jeho útoky a stane se pro něho hrozbou. Z toho důvodu ďábel využívá veškeré převahy, které ještě nad danou duší má, kvůli jejich nedokonalostem a smyslnosti. Svatý Jan od Kříže poznamenává, že ‚zlý si na cestě od smyslů k duchu počíná velmi mazaně‘.“ ( Živý plamen, st. iii; Peers, III, 83)

„Neznalost těchto oblastech, zmatek v duši, znepokojení vyplývající z novosti situace a intenzity strádání, vytváří obzvlášť příhodné podmínky pro knížete temnot a lži.“

„Podle jistých vnějších znaků pokoje a hlubokého zklidnění smyslů, ďábel snadno vytuší, že duše začíná komunikovat s Bohem. Náš učitel mystiky o tom říká:

‚Bůh obvykle dovoluje, aby nepřítel věděl o těchto projevech přízně pocházejících od dobrého anděla: částečně proto, aby jim mohl bránit podle řádu spravedlnosti, a pak také proto, aby nemohl oprávněně namítat, že mu nebyla dána příležitost zmocnit se duše jako např. v případě Joba‘.“(Temná noc, kniha 2, Peers I, 449) )

„Takové jsou problémy temné noci ducha a příčiny, které ji vytvářejí. Tato noc je střetem či skutečným zápasem, kterou připravuje milující Moudrost. Bůh ustanovuje svoje dokonalé království v duši jedině tehdy, když ji zbaví její nezpůsobilosti pro božské a porazí všechny síly zla, které kdy nad ní měly nějakou moc.“

Předkládám tyto texty, aby čtenář lépe pochopil, proč Bůh dovoluje Satanovi zasahovat.

Hned následující den po tomto nádherném setkání s naším Nebeským Otcem, se rozpoutalo peklo! Satan mě velmi surovým způsobem napadl. Napřed jsem uslyšela něco, co znělo spíše jako vrčení divokého zvířete než nějaký hlas. Zavrčení znělo jako: „ZMIZ!!!“ Pochopila jsem, že tím „Zmiz“ měl asi na mysli, abych přestala mluvit se svým andělem a s Bohem. V naprostém děsu jsem se začala rozhlížet a hledat svého anděla, ale Satan jakoby ovládl celý prostor kolem mě a s obrovskou nenávistí na mě začal chrlit nejrůznější nadávky. Působil mi takovou úzkost a trýzeň v duši, že bych byla zemřela, kdyby Bůh neměl vše pod kontrolou. Nikdy předtím jsem nezažila takové běsnění. Přikázala jsem mu, aby odešel, ale měla jsem pocit, že ho to ještě více rozzuřilo. Choval se jako šílenec. Strašně zuřil, chraptěl jako nepříčetný člověk a velmi drsným hlasem řekl: „CO? Táhni odtud ty ku…, táhni nebo tě zničí pekelný oheň!“ Sama jsem byla překvapena, že jsem mu odpověděla: „Ne!“ Tím „Ne“ jsem měla na mysli, že NEOPUSTÍM Boha ani svého anděla. Na to mi odseknul, že jsem zatracena a začal na mě chrlit nejrůznější sprosťárny.

Není úplně jednoduché popsat úzkost, kterou může démon v duši způsobit. Je to stav, kdy vám váš rozum jasně říká, že nejste šílení, ale přesto se z toho nejste schopni dostat. Tato úzkost obvykle přicházela ve vlnách a jako by Satan neměl dost, tak posílal ještě další démony, aby na mě také útočili. Jejich útoky jsem pociťovala jako niternou hrůzu, která se ve mně neustále zvětšovala, ne jako strach, který má nějakou konkrétní příčinu. Byla to hrůza, ze které nebylo úniku.

Chudák, můj anděl, který mi v těchto hrůzostrašných chvílích, kdy jsem mívala pocit, že už se zblázním, mohl říct jen: „MODLI SE!“ Modlila jsem se a vroucně jsem prosila svého anděla, aby mi pomohl překonat tyto stavy, protože se zdálo, že to nikdy neskončí.

Bitva mezi mým andělem a Satanem

Jako by nestačilo, že mě Satan mučil během dne, přicházel i v noci. Nenechal mě spát. Vždycky, když jsem šla spát, tak mě těsně předtím, než jsem usnula, začal dusit. Občas jsem prožívala setkání s ním jako útok orla, který mi vrazil pařáty do břicha s takovou silou, že mi téměř vyrazil dech. Cítila jsem, že se kolem mne odehrává bitva a že já jsem součástí této bitvy mezi mým andělem a ďáblem. Pak jednoho dne zničehonic všechno přestalo. Satan přestal útočit a já jsem měla několik dní klid. Byla jsem z toho všeho vyčerpaná, ale mnohem hlouběji než předtím spjata se svým andělem.

Můj strážný anděl se mi stal vším, stal se pro mne naprosto nepostradatelným. Byla jsem na něm úplně závislá. Uvědomila jsem si, jak moc nás naši strážní andělé milují a chrání, jak se o nás starají, vedou nás, že kvůli nám pláčí, modlí se za nás, trpí s námi, že s námi prožívají úplně všechno. Sdílejí s námi bolesti i radosti.

Ďábel se vrátil na scénu ve chvíli, kdy s hrůzou pochopil, co má se mnou Bůh v plánu. Protože je prohnaný, tak změnil taktiku. Použil klasický způsob, jak mě oklamat, a zjevil se mi v podobě mého anděla. Bylo pro něho důležité, a na to se zaměřil, aby mi vykreslil Boha, kterého se budu bát, čímž by docílil toho, že když za mnou Bůh přijde, aby se mnou mluvil, tak já budu mít strach a uteču před Ním.

Musím říci, že zpočátku se Satanovi dařilo mě klamat a že jsem mu věřila, co o Bohu říkal. Využíval mojí nevědomosti, aby v mé mysli vykresloval falešný obraz Boha. Představil mi Boha jako přísného soudce, který nemá moc pochopení pro své tvory a který nás tvrdě trestá za sebemenší chyby. To trvalo několik dní.

Zašlo to až tak daleko, že jsem nedokázala rozlišit, kdo je kdo. Nepoznala jsem, jestli se mnou byl můj anděl nebo ten zlý, který ho napodoboval. Neměla jsem nikoho, na koho bych se obrátila a s kým bych se mohla poradit. Byla jsem úplně sama. Také jsem tyto zážitky nechtěla sdílet se svým manželem, abych ho tím nezatěžovala. Satan cítil, že má navrch a začal utahovat smyčku. V jeho chování se začaly objevovat prvky agresivity a hrubosti, aby mě mátl. Aby mi to ještě více ztížil, tak každý den přiváděl více a více démonů, aby mě napadali, takže bylo pro mého strážného anděla velmi obtížné mě chránit. Bůh mi jednou dovolil, abych zaslechla, jak ďábel dává rozkazy svým služebníkům, aby mě napadali a paralyzovali. Tito padlí andělé mě obklíčili, vysmívali se mi, lhali mi a zahrnovali mě všemi možnými nadávkami. Též mě výsměšně přezdívali „Pobožná“. Bůh to všechno dovolil, protože i toto byl další způsob, který použil k očištění mé duše.

Mé očišťování pokračuje

Po několika dnech mě můj anděl nečekaně požádal, abych šla do semináře, vyhledala kněze a ukázala mu poselství. Vše jsem vykonala přesně tak, jak mi řekl, ale byla jsem velmi zklamaná. Měla jsem velká očekávání, ale dostala jsem ránu. Kněž, kterého jsem oslovila, se domníval, že procházím psychickou krizí a že se jedná o počáteční schizofrenii. Chtěl si prohlédnout moje ruce. Ukázala jsem mu je a on je zkoumal. Věděla jsem, o co mu jde, pokoušel se na mých rukou nalézt určité známky abnormality, které se vyskytují při konkrétní duševní poruše. Byl přesvědčen, že mu Bůh svěřil těžký kříž, kterým jsem byla já. Bylo mu mě líto a řekl mi, že za ním mohu přijít, kdykoliv budu chtít. Docházela jsem k němu každý druhý nebo třetí den. Zpočátku jsem za ním nechodila ráda, protože se mnou jednal jako s duševně nemocnou. Navštěvovala jsem ho jen proto, abych mu dokázala, že nejsem blázen. Po třech nebo čtyřech měsících kněz došel k závěru, že jsem normální a jednou dokonce prohlásil, že to, co se mi děje, je možná charisma od Boha.

Mezitím mě můj strážný anděl vedl k Bohu a jedna z prvních lekcí, kterou mi dal, se týkala rozlišování. Kvůli této nauce týkající se rozlišování se ďábel ještě více rozzuřil, protože jsem ho byla schopna rozeznat, i když se mi zjevoval jako anděl světla.

Můj anděl mi sdělil, že ke mně přijde Ježíš a že se jeho mise (andělova) chýlí ke konci. Padl na mě smutek, protože jsem nechtěla, aby mě můj anděl opustil. Anděl se mi to snažil vysvětlit. Řekl mi, že byl pouze Božím služebníkem a že nyní bych už měla obrátit svůj pohled k Bohu. Pokoušel se mi vysvětlit, že jeho posláním bylo přivést mě k Bohu a bezpečně mě Mu předat. Ale to pro mne bylo ještě bolestnější. Nemohla jsem se vyrovnat s tím, že bych měla najednou přestat komunikovat se svým andělem.

Jak mi to můj anděl Daniel předpověděl, tak za mnou místo něj jednoho dne přišel Ježíš. Když se mi zjevil, tak se mě zeptal: „Čí dům je důležitější, tvůj dům, nebo Můj Dům?“ Odpověděla jsem Mu: „Tvůj Dům.“ Cítila jsem, že Ho moje odpověď potěšila, požehnal mi a odešel.

Potom ke mně znovu přišel Pán namísto anděla a řekl: „Já jsem to“, a když viděl mé zaváhání, naprosto jasně řekl: „Jsem to Já, Bůh.“ Ale místo toho, abych se radovala, jsem byla nešťastná. Moc mi chyběl můj anděl. Velmi jsem svého anděla milovala a pouhá představa, že už znovu nepřijde, protože se na jeho místo postavil Bůh, mě znepokojovala. Zde bych ráda zmínila, co mi Pán řekl o mé lásce k mému strážnému andělovi. Řekl, že ještě nikdo nemiloval svého anděla tak jako já a že doufá, že mi jednoho dne bude moci říci, že „žádný člověk Mě ve tvé době nemiloval tak jako ty.“

Od té chvíle můj anděl zůstával v pozadí. Bůh se mě zeptal: „Miluješ Mě?“ Řekla jsem, že ano. Neobviňoval mne z toho, že Ho nemiluji dost, ale velmi něžně dodal: „Miluj Mě víc.“

Jindy, když se mi Pán zjevil, mi řekl: „Oživ Můj Dům“ a znovu „Obnov Můj Dům”. Už si nemohu vzpomenout, co jsem odpověděla, ale věděla jsem, že to, co po mě žádá, bylo nemožné.

V dalších dnech mne návštěvoval buď můj anděl, nebo Ježíš, a někdy oba současně. Můj anděl mě učil a vychovával, žádal mě, abych se smířila s Bohem. Tato žádost mě překvapila. Řekla jsem mu, že nejsem s Bohem ve válce, tak proč bych se s Ním měla smiřovat?

Bůh mne znovu požádal, abych Ho milovala. Chtěl, abych k Němu byla tak důvěrná jako ke svému andělovi, čímž měl na mysli, abych s Ním mluvila naprosto otevřeně a svobodně, čehož jsem ale nebyla schopna. Stále jsem Ho vnímala jako cizince a ne jako přítele. Anděl mi neustále připomínal, že je jen Boží služebník a že bych měla milovat a oslavovat Boha. Čím více se mne snažil nasměrovat k Bohu, tím více jsem podléhala panice, protože jsem se bála, že mě opustí. Říkal mi, ať se odevzdám Bohu, ale já jsem to nedělala.

Ani během tohoto období se Satan nevzdával, stále doufal, že mě dostane skrze mé slabosti a nedostatek zkušeností. Bůh mi jednou nebo dvakrát dovolil, abych vyslechla rozhovor mezi Ježíšem a Satanem. Satan po Ježíši žádal, aby mne mohl podrobit zkoušce. Řekl Ježíšovi: „Uvidíme, co ta Tvá Vassula … Tvoje milovaná Vassula Ti nezůstane věrná, padne, a tentokrát nadobro, a já Ti to dokážu ve chvíli, kdy bude podstupovat zkoušky.“ A tak bylo Satanovi opět dovoleno vystavovat mě všemožným pokušením. Neuvěřitelným pokušením! Vždy, když jsem si uvědomila, že jde o pokušení, a překonala jsem ho, byla jsem vystavena dalšímu a ještě většímu pokušení. Kdybych těmto pokušením podlehla, má duše by propadla peklu. Znovu a znovu na mě útočil. Například mi chrstl na ruku vařící olej a popálil mi prostředníček, o který si opírám tužku, když píši. Ihned se mi na něm udělal puchýř, který jsem si musela obvázat, abych mohla psát. Ďábel se mi znovu a velmi tvrdě pokoušel zabránit v komunikaci s Bohem a v zapisování. Psaní pro mě bylo velmi bolestivé. Pokaždé, když se mi prst uzdravil, tak mi ho znovu popálil, a zopakoval to několikrát, takže po několik týdnů se mé psaní neobešlo bez utrpení.

Při rodinné dovolené v Thajsku, jsme se vydali lodí navštívit jeden ostrov. Na zpáteční cestě se loď rozhoupala a já jsem ztratila rovnováhu. Abych nespadla, chytila jsem se první věci, kterou jsem měla v dosahu, a tou byla rozpálená výfuková roura. Popálila jsem si celou dlaň pravé ruky. Okamžitě mě napadlo: „Jak budu psát?“ Ruka mi otekla, zrudla a velmi mě bolela. Do hotelu to bylo asi půl hodiny, ale když jsme tam dorazili, tak po otoku a bolesti nebylo ani památky. Popálenina úplně zmizela. Pán mi později řekl, že nedovolil Satanovi zajít až tak daleko, a proto mi ruku uzdravil. Ďábel vymýšlel další způsoby, jak mi zabránit ve psaní. Ukázal se mému synovi ve snu (tehdy mu bylo deset let). Zjevil se v podobě starého muže, který seděl u jeho postele a řekl mu: „Měl bys raději říct své matce, aby s tím psaním přestala. Jestliže nepřestane, udělám ti to samé, co jsem udělal jí, když byla malá. Přijdu, když budeš ležet v posteli, zvrátím ti hlavu dozadu a uškrtím tě.“

Když mi bylo asi šest let a ležela jsem v noci v posteli, tak se přede mnou objevily dvě odporné stařecké ruce. Hned poté jsem cítila, jak mě něco táhne za hlavu a zaklání mi ji dozadu, aby mi to obnažilo krk. I když to tímto skončilo, tak jsem se třásla strachy.

Satan mě pronásledoval už od dětství. Když mi bylo kolem šesti let, tak se mi téměř každou noc zjevoval ve snech a děsil mě v podobě velkého černého psa. Sen byl vždycky stejný. Šla jsem temnou chodbou, na jejímž konci byl vrčící pes připravený na mě skočit a roztrhat mě na kusy. Hrozně jsem se ho bála a utíkala jsem před ním.

Když mi bylo asi deset let, tak jsem viděla Ježíše ve snu. Byl na konci jakési chodby. Viděla jsem pouze Jeho portrét. Viděla jsem Ho jenom od hlavy do pasu. Usmíval se a říkal: „Pojď, pojď ke Mně.“ Pak se mě zmocnila nějaká síla, která mě k Němu přitahovala, takže jsem se k Ježíši neustále přibližovala. Já jsem se té neviditelné síly bála a Ježíš, který si všiml mého strachu, se na mne začal usmívat. Ta síla mě přitáhla až k Ježíši, takže se má tvář přitiskla k Jeho.

Kolem dvanáctého roku jsem měla další mystickou zkušenost. Byl to můj duchovní sňatek s Ježíšem a bylo to opět ve snu. Byla jsem oblečená jako nevěsta a mým ženichem byl Ježíš. Neviděla jsem Ho, ale věděla jsem, že tam je. Přítomní lidé nás nadšeně zdravili palmovými ratolestmi. Zrovna jsme měli vyjít ve svatebním průvodu. Hned po uzavření manželství jsem vstoupila do místnosti, kde byla Panna Maria s Marií Magdalenou a dalšími dvěma svatými ženami. Naše Svatá Matka, která byla velmi šťastná, ke mně přistoupila a objala mě. Ihned mi začala upravovat šaty a vlasy, a já jsem si uvědomila, že chce, abych byla pro Jejího Syna co nejhezčí.

Satanovy útoky pokračují

Ďábel věděl, že se strašně štítím švábů. Mám k nim takový odpor, že je pro mě těžké se k této příhodě vracet, ale cítím, že bych měla, abych ukázala, jakým způsobem mě ďábel napadal. Jednou se mi stalo, že jsem za sebou zavřela dveře od pokoje, a v tu chvíli jsem ucítila, jak mi něco stříklo do tváře. Napřed jsem si neuvědomovala, co se stalo, ale pak jsem uslyšela ďábla, jak se mi vysmívá a sarkasticky mi říká: „Takhle křtím Já. Jedině takovou svěcenou vodu si zasloužíš!“ Pak jsem pochopila, co se stalo. V rámu dveří jsem rozmáčkla velkého švába… Málem jsem umřela hnusem! Nechci se nějak moc rozepisovat o Satanových útocích, ale ráda bych ukázala, jak moc se Satan snažil zabránit zveřejnění tohoto poselství a odradit mě od mise, kterou mi Pán připravoval.

Jednoho dne se opět rozhodl změnit taktiku. Aby mě oklamal, tak na sebe vzal podobu mého zesnulého otce. Dokonce i mluvil přesně jako on. Dokonalá imitace. Mluvil se mnou francouzsky, jak to můj otec občas dělával. Řekl mi: „Podívej se, má drahá… Bůh se slitoval a posílá mě, abych ti řekl, že se mýlíš. Jak jsi mohla uvěřit, že by s tebou Bůh mohl takto komunikovat? Jak ty sama víš, tyto věci jsou nemožné, a proto jen urážíš a hněváš Boha. Uvažuj … Bůh k tobě mluví? Už jsi někdy o něčem podobném slyšela? Jen blázen by mohl něčemu takovému věřit!“ Zeptala jsem se: „Dobře, a co můj anděl? Je možné něco takového zažít s andělem?“ A když řekl: „Ach, ten…“, jeho hlas byl plný nenávisti a v tu chvíli jsem Satana opět odhalila.

Poušť a po ní naprostá odevzdanost

Proto ji přemluvím, uvedu ji na poušť, budu jí promlouvat k srdci.“ (Ozeáš 2,16)

Bůh chtěl, abych se Mu úplně odevzdala. Chtěl, abych se s Ním sjednotila a úplně Mu patřila. Chtěl mě formovat a proměnit. Pořád ještě jsem se Bohu neodevzdala tak, jak si představoval, a proto jsem musela podstoupit i jiná další očišťování, která by mě přivedla k naprostému odevzdání a smíření se s Bohem. Jednoho dne jsem volala k Bohu a k mému překvapení se mi nedostalo žádné odpovědi. Zpanikařila jsem a začala jsem se rozhlížet kolem sebe, jestli neuvidím aspoň svého anděla, ale ani on nikde nebyl. Místo toho jsem si všimla několika málo duší, na kterých bylo patrné, že mě přišly o něco požádat. ¹
Úpěnlivě mě prosily o modlitby, požehnání a svěcenou vodu. Hned jsem šla do kostela a svěcenou vodu jsem jim přinesla. Požádaly mě, abych je svěcenou vodou pokropila, a tak jsem to udělala. To přitáhlo ještě více duší a najednou jich kolem mne byl celý zástup. Bylo úžasné sledovat, jak to zmírňuje jejich bolest, z čehož se nesmírně radovaly. Jeden z nich mě požádal, abych se za něho hned pomodlila a jednou mu požehnala. Nevěděla jsem jak, a tak mi řekl, abych za něj jednoduše poprosila a požehnala mu. Pomodlila jsem se, jak mě žádal a požehnala jsem mu. Radostně mi poděkoval a také mi požehnal. To všechno bylo pro mě úplně něco nového, ale cítila jsem, že jim to přinášelo úlevu a měli z toho radost. Při té příležitosti jsem se jich zeptala, jestli náhodou neví, kde je můj anděl, kterého jsem si zamilovala. Ale nedostalo se mi žádné odpovědi.

Každý den mi v mém osamění připadal jako rok. Chtěla jsem nalézt vnitřní klid, ale nešlo to. Měla jsem kolem sebe mnoho lidí a přátel, ale nikdy jsem se necítila tak opuštěná a sama jako tehdy. Měla jsem pocit, jako bych procházela peklem. Mnohokrát jsem svého anděla volala, aby se ke mně vrátil, ale neodpovídal, prostě zmizel! Byla jsem z toho zoufalá. Hledala jsem ho, ale nenacházela, volala jsem, ale neodpovídal. Více mrtvá než živá jsem celé tři týdny bloudila pouští, a v té strašné noci, kterou má duše prožívala, když už jsem to nemohla déle vydržet, jsem v slzách z celého srdce vykřikla k Jahvemu: „OTČE!! … Kde Jsi? … Otče? … Proč jsi mě opustil? Ó, Bože, vezmi mě a použij, jak chceš Ty! … Očisti mě, ať mě můžeš použít!“

Jakmile vyšla z hloubi mého srdce tato slova, tak se otevřelo nebe a z něj jako úder hromu zazněl Otcův hlas plný dojetí: „JÁ, BŮH, TĚ MILUJI!“Tato slova byla jako balzám, který se vyléval na hluboké rány mé duše a ihned mě uzdravila. Tato slova vyřčená Bohem mě zalila Jeho Nekonečnou Láskou.

Po těchto láskyplných slovech jsem měla pocit, jako bych se ocitla v rozkošné zahradě oplývající pokojem poté, co mě vyvrhlo zběsilé tornádo. Můj anděl byl opět se mnou a s velkou něhou začal obvazovat moje rány, které jsem utržila, když jsem v noci procházela nekonečnou pouští. Pak mě Jahve požádal, abych otevřela Bibli a četla. První část, kterou jsem přečetla, mě rozplakala a obrátila, protože mi úžasným způsobem odhalovala Srdce Boha. V Exodu 22, 25-26 jsem četla tato slova:

„Jestliže se rozhodneš vzít do zástavy plášť svého bližního, do západu slunce mu jej vrátíš, neboť jeho plášť, kterým si chrání tělo, je jeho jedinou přikrývkou. V čem by spal? Stane se, že bude ke mně úpět a já ho vyslyším, poněvadž jsem milostivý.“

Bůh měl své vlastní důvody, proč mi hned nevysvětlil, co se v těchto třech týdnech stalo. Objasnil mi to mnohem později, 22. prosince 1990, následujícími slovy:

Mé Srdce, Propast Lásky, zavolalo tebe; hromadila jsi v Mém Srdci jednu bolest na druhou, zradu za zradou; zápasila jsi se Mnou, mrňavé stvořeníčko … ale věděl jsem, že tvé srdce je nerozdělené a že až si ho podrobím, stane se zcela Mým; člověče své doby, zápasila jsi se Mnou, ale Já jsem tě v boji srazil k zemi a zavlekl jsem tě do prachu a do pouště, kde jsem tě nechal úplně samotnou;

od začátku tvé existence jsem ti přidělil anděla strážného, aby nad tebou bděl, těšil tě a vedl, ale Má Moudrost nařídila tvému strážnému andělovi, aby tě opustil a nechal tě v poušti samotnou; řekl jsem: „budeš žít, i přes svou nahotu!“² protože nikdo není schopen přežít sám;³ Satan by se tě úplně zmocnil a zabil by tě; ale i jemu byl dán Můj příkaz; tehdy jsem mu zakázal se tě dotknout; ve své hrůze sis na Mě vzpomněla, vzhlédla jsi k Nebi a zoufale jsi Mě hledala; tvé nářky a tvé snažné prosby náhle prolomily smrtící ticho, které tě obklopovalo a tvé zděšené výkřiky prorazily nebesy a dospěly k Uším Nejsvětější Trojice…

„Mé dítě!“rozlehl se celým Nebem Otcův Hlas plný radosti; „Ach, … teď jí dám proniknout do Svých Ran ⁴ a dám jí jíst Své Tělo a pít Svou Krev; zasnoubím se s ní a bude Má navěky; ukážu jí Lásku, kterou k ní mám, a od té chvíle budou její rty po Mně žíznit a její srdce bude místem Mého Spočinutí; každý den bude horlivě uznávat Mou Spravedlnost; udělám ji oltářem Své Lásky a Svého Utrpení; Já a jen Já budu její jedinou Láskou a Vášní a pošlu ji se Svým Poselstvím do všech končin země, aby získala nevěřící, a dokonce i k lidem, kteří nejsou její vlastní; a ochotně ponese Můj Kříž Pokoje a Lásky po cestě ke Kalvárii;“

„A Já, Duch Svatý, na ni sestoupím, abych jí odhalil Pravdu a Naše hlubiny;⁵ připomenu skrze ni světu, že největší ze všech darů je: LÁSKA „

„proto oslavujme⁶ ať slaví celá nebesa!“

„Skrze vizi, kterou jsem dostala od Boha, jsem lépe porozuměla všemu, co se stalo. Bůh mi dal porozumět, proč Satan vůči mě vyvíjel takovou agresivitu. Dokud jsem nebyla plně obrácena, tak se ďábel nějak neznepokojoval a nechával mě na pokoji. Neprojevoval se nijak agresivně. Ale ve chvíli, kdy ucítil, že se obracím k Bohu a že by mě mohl ztratit, začal útočit na mou duši.

Vize byla následující: Stála jsem v pokoji, ve kterém se plazil po zemi had (Satan), který byl zjevně můj domácí mazlíček. Když jsem o něho ztratila zájem, tak jsem ho též přestala krmit. Hladový had, překvapený z nové situace, vylezl ze svého úkrytu, aby si našel potravu. Sledovala jsem, jak se plazí ke své misce, kde našel pár kuliček hroznového vína. Had je spolkl, ale zjevně ho to neuspokojilo. Tak se vydal směrem do kuchyně, aby našel ještě něco k snědku. Had vycítil, že se můj vztah k němu změnil a že jsem se z přítele stala jeho nepřítelem, takže mi začalo být jasné, že se mě pokusí zabít. Dostala jsem strach, ale v tu samou chvíli se objevil můj strážný anděl a zeptal se mě, jestli mě něco trápí. Řekla jsem mu o hadovi a on mi řekl, že se o to postará. Zaváhala jsem, jestli se mám nebo nemám zapojit do bitvy. Došla jsem k závěru, že bude lepší, když se ke svému andělovi přidám a uděláme to společně. Můj anděl vzal koště, otevřel vchodové dveře, šel k hadovi, vyhnal ho ven a zabouchl za ním dveře. Pak jsme pozorovali oknem, co bude dělat. Had zpanikařil a zamířil zpátky ke dveřím, které ale byly bezpečně zavřené. Vydal se tedy rychle po schodišti dolů na ulici. Ve chvíli, kdy se snažil odplazit pryč, se nejdříve proměnil v obrovskou škaredou ropuchu a pak ve zlého ducha. Někdo začal křičet na poplach a lidé ho chytili a svázali.

Kněz odmítá poselství

Pravidelně jsem docházela do semináře za jedním knězem. Jednoho dne mě požádal, jestli by mohl být účasten mé komunikace s Bohem. Když jsem začala zapisovat, tak položil svou ruku na moji, aby zjistil, jestli mi v tom může zabránit. Ihned pocítil jakési brnění, které proniklo i do jeho paže. Mně o tom vůbec neřekl, ale protože to elektrické brnění cítil ve své ruce celé odpoledne, tak zašel za jiným knězem v semináři, který mě znal, a řekl mu o svém zážitku. Ten to posoudil spíše jako něco ďábelského než božského a požádal prvního kněze, aby mě přivedl.

Vykropil svěcenou vodou svůj pokoj, židli, na které jsem měla sedět, stůl, papír i pero, které jsem měla použít. Když jsem přišla, tak mě požádal, ať zavolám „to něco“, s čím komunikuji, ať už je to cokoliv a požádám “to”, aby to napsalo „Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému.“ Pomodlila jsem se a poprosila Boha, jestli by to pro mě nemohl udělat. Bůh to napsal, ale s takovou silou, že se tužka zlomila a já jsem to musela dokončit perem. Kněz se rozčílil, ale zároveň se velice polekal. Hned mi začal vyprávět o satanismu, zlu, magii, zlých duších a že duch, se kterým komunikuji není Boží, ale zlý. Velmi mě vyděsil. Když jsem se zvedla, že odejdu, tak prohlásil, že pokud, aspoň na nějakou dobu, nepřestanu s psaním, tak už bych neměla chodit do semináře ani do kostela, a toho prvního kněze bych měla nechat též na pokoji. Uložil mi, abych se denně modlila tři modlitby (k Svatému archandělu Michaelovi, Memorare sv. Bernarda a novénu k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu). Také mi do ruky dal růženec.

Zničená jsem šla za prvním knězem, který se ke mně alespoň choval o něco vlídněji a popsala jsem mu, co se stalo. Řekla jsem mu, že druhý kněz nebyl rád, že jsem za ním (prvním knězem) chodila a že bych ho měla přestat navštěvovat. Sklopil zrak, naklonil hlavu a neodpověděl, z čehož jsem vyrozuměla, že s tím souhlasí. Bylo mi jasné, že když za ním přestanu chodit, okamžitě by se zbavil tohoto těžkého kříže. Pochopila jsem, že jsem „persona non grata“ (nežádoucí), a tak jsem vstala a zakřičela na něho: „Už sem nikdy nepřijdu, pokud nebudete sami chtít!“ A tak jsem odešla a myslela jsem si, že už se ke katolíkům nikdy nevrátím.

Šla jsem zpátky domů a pořád jsem brečela. Přišel za mnou můj anděl, hladil mě a snažil se mě utěšit. Stěžovla jsem si Bohu, „Jsem zmatená a mám v duši takovou bolest, že si to nikdo nedokáže představit. Už nerozumím ničemu. Ty mi říkáš, že jsi to Ty a moje srdce cítí a ví, že jsi to Ty, ale on mi říká, že je to ďábel. Jestli jsi to Ty, pak chci, aby tento kněz jednoho dne připustil, že mé rozhovory mají Božský původ a pak uvěřím!“ Bůh řekl jednoduše, „Skloním ho …“

Anděl byl ke mně velmi něžný. Velmi citlivě ošetřoval moje duchovní rány. Každý den jsem se modlila modlitby, které mi kněz uložil a dělala jsem přesně to, co řekl. Přestala jsem užívat charisma, které mi Bůh dal a vyhýbala jsem se psaní. Protože jsem žila v muslimské zemi, koupila jsem si Korán a studovala ho, abych ho mohla porovnat s Biblí. Jednoho dne, když jsem si dělala zápisky, za mnou k mému překvapení přišell Nebeský Otec. Už pouhá Jeho přítomnost mě naplnila nevysvětlitelnou radostí. Řekl mi: „Já Bůh tě miluji, dcero, vždy si to pamatuj. Jahve je Moje Jméno.“

A protože jsem držela pero, Bůh použil mou ruku a napsal tuto větu na papír, na který jsem si dělala poznámky. O něco později se ke mně znovu sklonil, znovu ke mně přišel, použil moji ruku a řekl: „Já, Bůh, tě miluji. Vassulo, měj to vždy na paměti. Jsem to Já, kdo tě vede. Jahve je Mé Jméno.“ Tato slova mě tak dojala, že jsem se rozplakala. Byla jsem jako vězeň, kterému bylo zakázáno hovořit se svým Otcem, kterému bylo zakázáno jakkoliv komunikovat s nebem a používat charisma, které mu dal Sám Bůh, a kterému bylo zakázáno, aby tímto způsobem přistupoval ke svému Otci v nebi. A kdo mě přes všechny tyto zákazy přijde navštívit do „vězení“? Ten, který mě nejvíc miluje! Nejněžnější Otec, Ten, který drží celý vesmír na dlani Své Ruky, mi projevil Svůj cit a Svoji lásku.

Pronásledování knězem

Kněz se ale nevzdal. Psal mi dopisy, ve kterých se mi snaýil vysvětlit, že všechno, co se mi děje, je jen spousta nesmyslů a že bych si měla uvědomit, co jsem zač a že takové osobě by Bůh nikdy nedal takovou milost. Už předtím mi řekl, že tyto milosti jsou jen pro lidi, kteří už předtím odevzdali svůj život službě Bohu, jako je třeba Matka Tereza a jí podobní, a rukou ukázal na polici, kde měl své knihy. Potom mi začal říkat, že to všechno pochází od ďábla, aby mě zastrašil a já přestala psát. Částečně se mu to podařilo, protože poté, co mi to řekl, jsem Boha pokaždé, když ke mně přišel, poslala pryč. Stěží jsem přijímala svého anděla. Když jsem od Boha slyšela slova: „Já, Jahve, tě miluji,“ předstírala jsem, že nic neslyším a nedovolila jsem, aby to bylo napsáno. Když ke mně přišel Ježíš a řekl mi: „Pokoj, Mé dítě“, odvrátila jsem se od Něho a odehnala jsem Ho, protože jsem Ho pokládala za zlého. Knězi se podařilo mě přesvědčit, že Bůh nemůže komunikovat s osobou jako jsem já, protože Bůh přichází jen za svatými lidmi. Někdy jsem už byla docela agresivní, když ke mně Ježíš přišel a mluvil na mě, protože jsem se domnívala, že je to ďábel. Naprosto nekompromisně jsem Ježíše znovu a znovu odháněla.

Nakonec si Moudrost našla způsob. Přišel ke mně můj anděl a řekl mi, že má pro mě zprávu od Ježíše a že by mi ji předal. Stal se jakýmsi prostředníkem. Tento způsob komunikace jsem byla ochotna akceptovat, ale ne vždycky, protože můj postoj byl ještě ovlivněn slovy kněze. Jak by mohl a hlavně proč by se Svatý zabýval tak zavrženíhodnou duši jako je ta moje, nebo s ní dokonce Sám mluvil! Jak jsem si mohla myslet, že by Bůh, který je Všemohoucí, hovořil a tak prostým způsobem komunikoval se mnou! V životě jsem o tom neslyšela. Ano, jedině v Písmu svatém se můžeme dočíst o lidech jako je Mojžíš, Abrahám a proroci, ale to je úplně jiný příběh a navíc v úplně jiné době. Můj příběh by měl být tedy pouhou iluzí, ale zároveň jsem věděla, že se to děje a že nejsem blázen, z čehož jsem byla naprosto zmatená. Až čas začal hojit rány, které mi kněz způsobil.

Můj anděl se mnou každý den hodiny mluvil a učil mě, což mě naplňovalo nesmírným pokojem. Občas přenechal prostor Ježíši, aby citoval Jeho Božská slova. Když se to stalo poprvé, tak i když jsem si řekla, že ta slova zapíšu, tak jsem je hned chtěla jzase vymazat. Anděl do toho ale vstoupil à vyzval mě, abych se zamyslela a pochopila, že slova jsou opravdu od Ježíše, a nemazala je. Byla to slova:„Já, Ježíš, tě miluji.“
To byla první slova od Ježíše, která byla po krizi zapsána. Stalo se to 20. června 1986. Velmi pomalu, krok za krokem, s nesmírným citem a ohleduplností, se mnou Ježíš znovu začal navazovat kontakt.

9. července 1986 ⁷ Bůh řekl: „Já Bůh tě miluji.“ Můj anděl, který si okamžitě všiml mého zaváhání, mi řekl, abych ta slova nemazala, že každé slovo je od Boha a že Bůh je mi nablízku a se mnou. Další poselství mi Bůh nadiktoval v červenci 1986.⁷ Řekl mi tato slova: „Živil jsem tě (duchovně), přišel jsem ti dát tento pokrm. Prosím, pomáhej ostatním a dávej jim též tento pokrm. Umožni jim, aby duchovně rostli tím, že je povedeš ke Mně. Živil jsem tě, dal jsem ti rozkvést, navoněl jsem tě. Živ též ostatní. Pomoz jim a veď je ke Mně. Dal jsem ti Lásku, tak Mě následuj. Projevil jsem ti přízeň tím, že jsem ti dal tento pokrm. Dávej ho také ostatním, aby se z něho těšili. „

Pak znovu 31. července 1986.⁷ Tentokrát přišel Ježíš jako Nejsvětější Srdce a řekl mi: „Vstup do nitra Mého Srdce, Má milovaná. Tam budeš žít. “ 7. srpna 1986, ⁷ ke mně ještě jednou promluvil Otec a dal mi toto poselství: „Já, Bůh, tě připoutal k Sobě.“ Vystrašeně jsem se Ho zeptala, protože jsem byla nedůvěřivá, aby mi řekl Své Jméno. Odpověděl: „ Jahve.“ Naplnila mě radost a láska a má duše vzplanula touhou, kterou jsem po Něm měla. Řekla jsem: „Miluji tě, Věčný Otče.“ On odpověděl: „Miluj Mě, chval Mě, svého Boha, Já jsem tvůj Věčný Otec.“ Pak jsem se Ho zeptala: „Cítíš mou radost, mou úzkost, můj strach, mou lásku, a jak jsem zmatená?“ Odpověděl,„Ano.“ Pak jsem řekla: „V tom případě víš, jak se právě teď cítím. Naprosto mi rozumíš,“ a On odvětil velmi něžně:„Ano, rozumím, Má milovaná.“

Byl to náš první rozhovor po dlouhé době kvůli mému strachu a nedůvěře. Protože Bůh věděl, že nechápu, proč ke mně mluví, tak ještě řekl: „Bůh vás všechny miluje, tato poselství jsou pouze připomínkou, která vás mají uvědomit, odkud pocházíte a kam patříte; předej Moje poselství.“

Úplně první poselství, která jsem dostávala, byla velmi krátká, jak jsem vysvětlila na začátku. Zněla spíše jako telegramy než poselství.

I přes všechno, co jsem prožila, jsem v tu dobu s některými kněžími nepřerušila kontakt. Ale přestala jsem mluvit o poselstvích s tím, který je zatratil a způsobil mi tolik utrpení. Přesto jsem se po nějaké době rozhodla mu říct, že stále dostávám a zapisuji poselství. Tak jsem mu ukázala sešity a ne volné papíry, na které jsem zapisovala předtím. Napřed jsem používala jakýkoliv volný papír, na který šlo psát, ale když přišel čas začít s mojí misí, Duch Svatý mě inspiroval, abych používala sešity a číslovala je.

Pamatuji si, jak jsem pozvala kněze k sobě domů, abych mu mohla říct, že komunikuji s Bohem. Myslela jsem, že bych ho měla informovat. Tak jsme mu všechno řekla, ale on z toho nebyl nijak nadšený, nicméně mě požádal, abych mu sešity ukázala. Na jeden den jsem mu je půjčila. Následujícího dne jsem od něho dostala velmi hrubý dopis. Napsal mi, abych spálila všechny sešity a řekla všem přátelům, kteří je četli, aby na všechno zapomněli. Hned jsem poznala Satanovu hrubost. Všem svým přátelům jsem o tom řekla a oni se na něj velmi rozzlobili. Znovu jsem zašla za knězem a popsala mu reakci mých přátel a vzala jsem si od něho svoje sešity. Řekl mi, že se na mě pravděpodobně Bůh velmi zlobí a že mě ponechal svému osudu. Prohlásil, že Bůh měl se mnou jednou nebo dvakrát trpělivost, ale teď mě zanechal ďáblu, protože neposlouchám.

Lekce rozlišování, které mi uděloval můj anděl už začínaly přinášet plody a zvláště v této chvíli se mi velice hodily. Tentokrát už mě neoklamal. Odpověděla jsem knězi na dopis a sdělila jsem mu, že jeho Bůh není můj Bůh. Protože jeho Bůh je krutý, rychle se rozhněvá, je netrpělivý, netolerantní a chybí mu láska. Jeho Bůh odpouští jednou, nanejvýš dvakrát, a když duše neposlouchá, tak se k ní obrátí zády a uvrhne ji do pekla. Zatímco Bůh, kterého znám já, a který se mnou denně komunikuje, je Bůh plný lásky, nekonečně trpělivý, chápavý a něžný. Můj Bůh, který ke mně mluví a sklání se ke mně až z nebe, je mírný, pomalý v hněvu, milosrdný a napájí moji duši jedině láskou. Bůh, který mě každý den navštěvuje, který přichází až do Mého pokoje, Ten, kterého on pokládá za ďábla, zahrnuje moji duši pokojem a nadějí. Můj Bůh mě duchovně živí a posiluje moji víru v Něho. Učí mě duchovním věcem a zjevuje mi Bohatství Svého Srdce.

Poté mě kněz znovu požádal, abych na pár dní přestala psát, abychom viděli, co se stane.

Přistoupila jsem na to a několik dní jsem nepsala, přesně jak mě o to požádal. Modlila jsem se a v modlitbách jsem se tázala, kdo mě tímto zvláštním způsobem doopravdy vede? Prosila jsem Boha, aby mi řekl, jestli jsou poselství skutečně od Něho, a uslyšela jsem tato slova: „Já Jahve tě vedu.“ Nic víc. Takhle jsem to udělala a Bůh odpověděl na mou modlitbu.

Nadále jsem hovořila s Bohem, který mi 15. prosince 1986 dal toto poselství: „Dcero, veškerá Moudrost pochází ode Mne. Chceš Moudrost? “ Aniž bych se nějak zamyslela nad tím, co mi Bůh nabízí, jsem prostě odpověděla „Ano“. Pak mi řekl, že by mi dal Moudrost, ale pokud Moudrost chci, tak si ji musím osvojit. Když viděl, že jsem znejistěla, neboť jsem nevěděla, jak na to, tak mi řekl, že je Všemohoucí a že mě bude učit. Začala jsem přemýšlet nad tím, co mi Bůh nabídl, a čím více jsem o tom rozjímala, tím hlouběji jsem si uvědomovala, jak obrovský Dar mi nabízí. Uvědomila jsem si, že jsem Mu vůbec nepoděkovala. Hned následující den jsem Mu tedy poděkovala a On mi znovu řekl, že pokud chci získat Moudrost, tak mi pomůže a že nemám ztrácet odvahu.

Chceš Mi sloužit?

Všimla jsem si, že Ježíš zaujímal stále častěji místo mého anděla. Přišel jako Nejsvětější Srdce. Jednoho dne mi položil otázku, která mě překvapila. Zeptal se mě, jestli Mu chci sloužit (účastí na této misi). Zalekla jsem se a začala váhat. Všechno ostatní jsem napsala, ale toto jsem zapsat odmítla. Bála jsem se, že by mi mohl říct, abych si sbalila věci, odešla z domu a vstoupila do nějakého kláštera a stala se řeholní sestrou. Na něco takového jsem nebyla připravena a ani jsem to nechtěla. Bůh byl zklamaný, protože jsem Mu nedůvěřovalo a nebylo možné přehlédnout Jeho smutek, který byl zřejmý z tónu Jeho hlasu, když mi říkal: „Mohu v tobě přebývat i přes tvoji nepochopitelnou slabost.“
Bylo mi velmi líto, že jsem Ho zklamala, ale bála jsem se vyrazit do neznáma. Doslova náš rozhovor zněl takto:

…„kdybys mi sloužila, nezjevil bych v tobě nic jiného než vášeň.“ Opakovala jsem „vášeň“, protože jsem tomu nerozuměla, a On řekl: „ ano, vášeň. Budeš… “ Zvedla jsem ruku, abych to nenapsala, ale všechno jsem slyšela.

Celou noc jsem o tom přemýšlela. Nakonec jsem se rozhodla, že se vrhnu do neznámého a odevzdám se zcela do Jeho Vůle. Tak jsem za Ním šla, abych se vrátila k Jeho otázce a zeptala jsem se Ho: „Chceš, abych Ti sloužila?“

Okamžitě jsem pocítila Jeho radost. Řekl mi:

„chci, velice to chci; Vassulo, pojď, ukážu ti, kde a jak Mi můžeš sloužit; … pracuj pro Mě a služ Mi jako teď; zůstaň taková, jaká jsi; potřebuji služebníky, kteří Mi slouží tam, kde je lásky nejvíce zapotřebí; pracuj tvrdě, neboť tam, kde jsi, jsi mezi zlými, nevěřícími, jsi v hanebných hlubinách hříchu; budeš sloužit Bohu tam, kde vládne temnota; nebudeš mít ani chvilku klidu; budeš mi sloužit tam, kde je každé dobro deformováno ve zlo, ano; služ Mi uprostřed bídy, zloby a nepravostí světa; služ Mi mezi bezbožnými lidmi, mezi těmi, kdo se Mi posmívají a probodávají Mé Srdce; služ Mi mezi těmi, kdo Mě bičují, kdo Mě odsuzují; služ Mi mezi těmi, kdo Mě znovu křižují a plivají na Mě; Ó, Vassulo, jak velice trpím! pojď a těš Mě; … Namáhej se a trp se Mnou, sdílej Můj Kříž …„(24. května 1987).

Bůh mě i nadále vyučoval. Naše každodenní rozmluvy pokračují až do dnes, kdy toto píši, protože Bůh řekl, že mi toto charisma bude ponecháno až do mého posledního dne na zemi.