6. ledna 1994

(Slavnost Zjevení Páně)

(6. listopadu 1993 otec O’Carroll a já jsme předali knihy Opravdového Života v Bohu papeži Janu Pavlu II. O dva měsíce později, dnes brzy ráno, jsem měla živý sen – vizi. 

Vize:

Velmi zřetelně jsem viděla papeže v jeho bílém rouchu. Stál naproti mně a díval se na mě. Bylo to, jako bychom se velmi dobře znali. Mezi námi stál jídelní stůl z umělé hmoty. Pozorně jsem si prohlížela jeho bílé roucho, ale nepromluvili jsme jediné slovo. Poté usedl za stůl. Otočila jsem se doprava, abych mu nabídla to, co jsem pro něj měla připravené. Byl to kousek dezertu. Pozorovala jsem ho, jak jí. Poté co s potěšením všechno snědl, vstal a chystal se odejít. Spěchala jsem ho doprovodit ke dveřím.

Přišla jsem k němu zprava a podala jsem mu vycházkovou hůl (pochopila jsem, že patří jemu). Ta hůl nebyla ze dřeva, ale z nějakého jiného materiálu, který měl velmi světlou barvu. Vzal si ji, ale jakmile se rozešel, všimla jsem si, že i s holí se mu jde velmi ztěžka.

Okamžitě a bez jediného zaváhání jsem uchopila jeho pravou ruku a dala jsem si ji kolem ramen. Vůbec se mé pomoci nebránil a přijal ji. Poté jsem ho svou levou rukou objala kolem pasu, abych si ho mohla co nejlépe opřít o svůj levý bok, a tak přenést jeho váhu na sebe. Pamatuji si, jak jsem uchopila jeho pravou paži a natáhla si ji za krkem až na své pravé rameno. V té chvíli se jeho nohy téměř zvedly z podlahy. Když jsem ho objala svou levou paží, ucítila jsem jeho žebra a pomyslela jsem si: „Jak jen je hubený“, ale nebylo to na něm vidět. Celou tu dobu se papež vůbec nebránil. ¹