20. října 1992

(Moskva – Rusko)

Rusko Tě bude ctít ve své chudobě. Snad skrze ně přijde JEDNOTA. Vždyť říkáš, že právě ono Tě bude nejvíc oslavovat. Což to nebyly Vzdechy Tvé velekněžské modlitby k Otci?

pojď, piš:

Svůj Pokoj vám dávám;
Já jsem Vzkříšení,

a vzkříšení brzy zažije Má dcera, Rusko; nesuďte její syny a dcery, abych Já nebyl nucen soudit vás; i kdyby někdo mezi vámi byl dokonalý, pořád by to bylo nic ve srovnání proti Mojí Dokonalosti; brzy se Mi dostane plnosti Slávy a Rusko bude vládnout zbytku Mých dětí ve svatosti;

Já, Pán, vás prosím o vaše modlitby, oběti a odříkání, aby všechny tyto věci vedly Mé Rusko blíž ke Mně; v jeho ubohosti ukážu Svou Milost, v jeho slabosti Svou Sílu a Moc, v jeho nicotnosti

všechno, co Já Jsem

a z jeho suchopáru dám vytrysknout Řekám; vykořením z něj všechno, co nejsem Já, a na tato prázdná místa zasadím Své Milosti; budu rozsévat semena Lásky a Pokoje;

„Rusko, není to dávno, co jsi porušilo svou smlouvu se Mnou, přetrhalo jsi své svazky a řeklo jsi: ‚nebudu ti sloužit!‘ dnes ti dám děti, které budou hlásat Mé Jméno ve Svatosti a říkat: ‚požehnaný Ten, který nám vrátil zrak a dotkl se našeho srdce; veleben buď Ten, který změnil naše cesty a uzdravil nás;‘ pak se Mnou ve vás a vy ve Mně

budete žít 

a s Našimi Dvěma Srdci ve svém srdci Mi budete vzdávat chválu, jak bylo předpovězeno;“

Vassulo, Má nevěsto, kvůli Mně se modli o úplné obrácení Ruska;

Já, Pán, ti žehnám, Mé dítě; nikdy nezapomínej, že Já jsem Ten, kdo tě nejvíc miluje; mé Srdce lze dojmout…

(Později toho večera nás jeden ruský pravoslavný kněz, který pracuje pro jednotu, pozval, abychom se zúčastnili setkání, na němž se diskutovalo na téma Tradice. Paní, která předsedala tomuto setkání, řekla, že každý z posluchačů, který chce mluvit, dostane osm minut.

Ruský pravoslavný kněz, který nás pozval, poslal předsedkyni kousek papíru s prosbou, abych i já mohla k lidem promluvit. Domnívám se, že věděla, kdo jsem, protože poslala zpět lístek, na němž stálo: „Ne!“

Kněz jí poslal další lístek, ale její odpověď byla opět negativní. Začínalo to být věcí andělů, aby zasáhli. Zavolala jsem proto svého anděla a prosila jsem ho, aby shromáždil další anděly, kteří mě obklopují, aby šli a promluvili si s jejím andělem, a tak ji přiměli změnit názor.

Hned nato jsem pocítila, jak zasahuje Ježíš. Jako by se ptal: „Co to děláš?“ „Posílám své anděly…“ Řekl: „Říkal jsem ti, než jsem tě poslal do Ruska, že tam tentokrát půjdeš pouze jako poutnice!“ Náhle jsem si na to vzpomněla, ale řekla jsem jako rozmazlené dítě: „Ó, Pane, prosím! Nebudu řečnit. Dej mi jenom tři minuty na to, abych jim mohla představit Tvé Poselství, nic víc. Je to taková příležitost, Pane!“ Sotva jsem to dořekla, poslala předsedající další lístek, v němž mi dovolila mluvit osm minut. Ale dobrý Pán mi dal celých deset minut…)