15. listopadu 1992

„Kdyby se dal můj zármutek zvážit, daly se na váhu položit všechny mé bolesti zároveň! Je to však těžší než písek moří, a tak jsou má slova neuvážená.“(Jb. 6:2-3)

Chvěji se hrůzou při pomyšlení, že bych se mohla mýlit!
Objevím se ve Tvé Přítomnosti
poskvrněna vinou, můj Bože?
A přesto jsem v Tobě zapustila kořeny,
viděla jsem Tě tu stát, mlčky, s nataženou Rukou,
jako člověka, který očekává almužnu.
Pak jsem zaslechla Hlas,¹ bylo mi dáno Jméno²                                                                                                                 

a má duše se ocitla v Náručí mého Otce.
Ó Bože! Jak Tě miluji!

Mé dítě, Mé dítě… jak tě Já, Pán, miluji! miluji tě k slzám… přestaň naslouchat zlému, který se snaží zničit všechny dobré věci, které jsem ti dal;

měj víru v Mou Lásku, nikdy tě neopustím³ ….nikdy⁴ … proto přijmi Můj Pokoj, ten Pokoj, který jsem ti dal, a pamatuj si, Mé dítě, že větší lásku, než je Má, nikdy nepotkáš… ach, Mé dítě, drž se lemu Mého roucha; Já jsem tu s tebou;