28. listopadu 1987
maličká, zkrášli Mou zahradu; zrovna teď v ní nevidím nic, než vyprahlost; vládne jí vyprahlost; vanou nad ní vysušující větry, které vysušují to málo, co ještě zůstalo; Mé květiny potřebují vodu, jinak úplně všechny zahynou; Má poupata nevydrží, aby vykvetla, povadnou jedno za druhým; Ó, kdyby jen naslouchali!
Můj Bože, proč je to tak obtížné dospět k rozhodnutí? Proč je tak obtížné dosáhnout jednoty? Proč to trvá měsíce, roky? Je to skutečně tak složité milovat se navzájem a být jedno jako rodina? Což to nejsou právě ti, kdo nás učí navzájem se milovat, obětovat se a dávat? Musí to skutečně zabrat roky, než se sjednotíme? Je k tomu třeba zvláštních zasedání a setkání? Proč nemohou uspořádat jedno konečné setkání, na kterém by si podali ruce a přiznali Petrovi autoritu, kterou jsi mu již jednou dal, tak Tě potěšili a dopřáli Ti znovu se usmívat?
jak miluji tvou bezelstnost, Mé dítě; tvůj způsob uvažování je dětský a děti jsou Mou slabostí!
pochop, když se děti dohadují, netrvá to nikdy déle než pár minut, protože v nich není zlý úmysl; ale tito, dcero, už nejsou dětmi, ztratili všechnu nevinnost, kterou kdysi měli; ztratili svou bezelstnost, svou svatost; nevinnost nahradili zlobou, prostotu samolibostí, svatost bezbožností, pokoru pobožnůstkářstvím;
pochop, Mé dítě, to je důvod, proč znovu sestupuji, abych jim připomenul, kdo jsem Já, Ježíš; přijdu bosý a pokorný, vstoupím do Svého Vlastního Domu, kde pokleknu u nohou Svých služebníků a umyji je;1 neplač, Má Vassulo, všechno dělám kvůli jednotě; dovol Mi použít tě; tentokrát nebudou moci popřít, že jsem to Já, Ježíš, protože jsem tuto událost2 dávno předpověděl; dal jsem ti číst část toho, co jsem vnuknul Svému služebníku Janu XXIII., ale zbytek…
Jaký zbytek, Pane?
později jsem mu do ucha pošeptal o velkém soužení, kterým bude procházet Má Církev;
Já, Ježíš, vás všechny miluji; zůstávejte ve Mně, v Mé Lásce;