23. listopadu 1986
(Když jsem ukázala tato poselství jednomu knězi v bangladéšském semináři, byla jsem rezolutně odmítnuta. Znechucená a bez nálady jsem se vracela domů.)
pokoj tobě;
Proč byl ten kněz tak uzavřený? Myslela jsem, že právě oni budou rozumět božím věcem.
Já, Jahve, jsem po tvém boku; uč je;
(Byla jsem úplně zničená…)
buď v pokoji! Já jsem neustále po tvém boku; nemusíš se bát… Já jsem Jahve, jsem to Já, kdo tě vede; nezoufej; oni nepochopili; nedovol lidem, aby ti brali odvahu;1 pominuly dny, kdy byla požehnání vítána!2 epocho, Ó, epocho malé víry! krátí se Mi dech a svírá se Mi hrdlo, když sleduji, jak je Má setba plná mrtvých slov! povstaň! žij! oslavuj Mě! epocho malé víry, cožpak jste zavřeli svá srdce navždy?
25. listopadu 1986
Já, Bůh, se dívám; vidím, jak Mi uzavřeli svá srdce; už neví, jak pracuji; nerozumí Mým Znamením; Já jsem jim dal uši, dcero, ale oni je nepoužívají; Já jsem jim dal oči, aby viděli, ale oni obrátili svůj pohled jinam a hledají Mě tam, kde Já nejsem;3
