10. června 1987

(Dháka, Bangladéš)

(Včera jsme byli velice zaměstnáni posledními přípravami na odjezd z Bangladéše.)

Pane, přemýšlela jsem o teorii, která se nazývá „Kristovo Vědomí“. Myslím si, že to znamená „to dobré, co je v nás“. Možná odtud pochází tyto spisy?

Vassulo, neřekl jsem ti, že jsme sjednoceni, že jsme jedno, milovaná, nazývej to: „opravdový život v Bohu“; žij pro Mne;

to je to, co si přeji, abys psala;

(Kladla jsem si otázku, co chce Bůh v této chvíli psát…)

Mé touhy, maličká;

(Bůh mi dal číst pasáž z Písma.)

ano, vzchop se, naslouchej Mi: navštívíš Mě v Mém Kostele? Vassulo, pojď ke Mně;

Ve kterém Kostele, Pane? Který máš na mysli?

všechny Kostely jsou Moje, všechny jsou Mé; patří všechny Mně a jen Mně; Já jsem Církev, Já jsem Hlava Církve;

Ale tak, jak jsi to řekl, se mi, Ježíši, zdálo, že chceš, abych šla do jednoho konkrétního kostela. Tak jsem to pochopila a slyšela!

můžeš ke Mně přijít kdykoliv a do kteréhokoli Kostela, nedělej rozdíly jako ti druzí; všechny Mi patří;¹ Jsem Jeden Bůh a mám Jedno Tělo, Tělo, které lidé zmrzačili; tvrdost mlýnských kamenů rozdrtila Mé Tělo;

Bože, zdáš se být tak rozčílený!!

rozčílený? Ó, Vassulo! proč, proč Mě tak strašně rozervali?

(Bůh je velice rozčílený. Připomnělo mi to okamžik, kdy Ježíš v jeruzalémském chrámě zpřevracel stoly směnárníků. Až doteď jsem Ho ještě nikdy neviděla a neslyšela TAK ROZČÍLENÉHO.)

Vassulo?

Ježíši?

Já jsem;

Jsi to skutečně Ty, tak rozčílený?

Ó, ano! jsem to Já! Ó, ano, konečně na tebe mohu vložit Svá slova; Vassulo, charisma ti není dáno kvůli tvým zájmům, je ti dáno, aby do tebe byla vryta Má Slova;

Nikdy předtím jsem Tě nezažila tak rozčíleného! Jsi rozčílený?

Já jsem; bolí Mě celé Tělo; bylo roztrháno na kusy;

Můj Bože! Ale co mohu dělat já? Jsem bezmocná!

copak to všechno nevím, Vassulo? budu tě používat až do konce; nikdy se Mě neboj, dcero; sjednocení Mé Církve se stane Oslavou Mého Těla; zůstávej v Mém Pokoji, milovaná;

Ano, Pane. Nebudu hledět napravo ani nalevo, ani se ohlížet zpátky. Budu se dívat dopředu.

ano, pochop, jak pracuji; buď vždycky taková jako teď, buď ochotná Mi dělat radost, buď Jedno se Mnou;

Pane, když ti, po kterých chceš, aby naslouchali, tak nečiní, co potom?

teď jsi krok přede Mnou! Dítě, kráčej se Mnou! spolu, ano, následuj Mě, důvěřuj Mi; pojď, povedu tě;

(Najednou jsem byla zaskočena něčím neobvyklým, začal štěkat pes a po chvíli se otevřely dveře do mé ložnice. Před sebou jsem uviděla toho samého zloděje, který přišel do našeho pokoje již před třemi dny, aby nám ukradl peníze, ale uprchl. Byl tu zas! Vykázala jsem ho ven. Otočil se a utekl. Poté jsem spustila poplach. Věděla jsem jistě, že se mi Bůh snaží něco říct.)

Vassulo, chci ti něco připomenout; když ten bandita² vstoupil do tvého pokoje, čekala jsi ho?

Ne!

právě tak přijdu i Já, náhle; nikdo ho nerozpoznal, protože ho nikdo nečekal;

(Ježíš mínil deset stěhováků a lidi v kanceláři, kteří ho viděli jít kolem, ale nevěřili, že by mohl být zloděj. Mám pocit, že Ježíšova poslední věta, je velice důležitá, a že skrývá mnohem více, než by se na první pohled zdálo. Slovo „rozpoznal“ má též velice hluboký význam.)

nepřipomíná ti to ještě něco jiného? dovol Mi říci, on hřešil, ale ti, kdo ho soudili a zlomili nad ním hůl, nehřešili rovněž?

Nevím, co se mi snažíš vysvětlit. Jistě, všichni jsme hříšníci.

Vassulo, budu k tomu všemu mlčky přihlížet?

Obhajuješ toho lupiče, Pane?

ne, Vassulo, neobhajuji…³ jmenuj Mi jediného člověka, který nezhřešil;

(Žádný mě nenapadá.)