17. dubna 1987
(Na konci Mše Svaté na Velký pátek kněz rozdával květiny, které zdobily Ježíšův hrob. Dával lidem celé trsy. Já jsem dostala právě tři květiny, což jsem si vyložila jako znamení od Boha, který mi tak připomenul problém, který jsem měla s porozuměním Nejsvětější Trojici.
Uplynuly dva dny, aniž bych s Bohem psala. Strašně mi to chybělo, protože, když píši, je to jako rozjímání, jsem v přímém kontaktu s Bohem a velmi dobře vnímám Jeho Přítomnost.)
Můj Bože, už je to tak dlouho!
jak dlouho?
2 dny!
dva dny, Vassulo? a co bych měl říkat Já, který jsem na tebe čekal tolik let?
Nedostává se mi slov, Ježíši, je mi líto, že jsem Tě zranila. Odpusť mi.
pojď, odpouštím ti; všechno, co žádám od Svých milovaných duší, je, aby Mi dovolily zmocnit se jen na pár minut jejich srdcí a vlít do nich Svou překypující Lásku;
(Ježíš to řekl s takovou něhou a láskou. Kdykoli se Bůh přiblíží, aby mi předal důležité a dlouhé poselství, ďábel nebo jeho přívrženci mě napadají. Necítím to tělesně, je mu pouze dovoleno plést se do psaní tím, že mi nadává a proklíná mě.1 Od té doby, co mě Bůh naučil rozlišovat a poznávat slova zlého, mu mohu ve psaní zabránit, což ho vždy rozzuří. Pokud to unikne mé pozornosti, Bůh mi zadrží ruku, takže nemohu psát dál. Útoky jsou tím prudší, čím důležitější poselství začínám psát. Teď už vím, jak to funguje… Proto se nevzdávám, i když se někdy cítím zoufalá.)
