25. září 1992

Tady jsem, abych se vzchopila a kráčela
přes tyto nekonečné rozvaliny
s břemenem na zádech.
Přicházím si k Tobě pro útěchu a úlevu,
neboť se ze mě vytrácí síla
a jsem ubitá žalem,
která nikdy nepoleví.

S nesmírným úsilím
procházím hrůzami této nekonečné Noci,
oslabovaná cynismem falešných svědků,
kteří po celý den špiní mou nevinnost.
Bylo pro Tebe potěšením dát mi klíč k věcem,
které by má duše sama nikdy nepochopila,
k divům přesahujícím mě a mé poznání,
a proto štvou mou nevinnost.

Tam, v každém temném koutě,
čekají na příležitost,
jak mě oloupit o život,
kdyby to bylo možné.
Nazývají se Tvými lidmi, myslí si,
že jejich ústa jsou nebe,
ale to, co nabízejí, je falešné, bludné a scestné.
Snažím se být smělá a tvářit se odvážně,
ale oni se do mě neustále navážejí.

Bezbožní mají víc laskavosti a pokory než ti, kdo tvrdí,
že zachovávají Tvůj Zákon,
ale nikdy mě nepřestanou soudit
a bez nejmenšího zaváhání mě odsuzují
a působí mi nesnáze, které mě drtí.
Kdyby to byli bezbožní, kdo mě odsuzují,
dokázala bych se s tím smířit,
ale jsou to TI, kdo sami sebe nazývají Tvými lidmi!
Lidem Božím, s nímž jsme ve Tvém Domě
skrze křest spojeni v jedno…

Stěžuji si, ale nemám právo na Tebe občas
složit své břemeno, Pane?
Ano, vím, vypadám a mluvím
jako chodící kniha nářků,
ale jsem nevinná,
tak mi alespoň na chvíli ulev, Pane!

Vassulo… nehněvej se a neběduj hořce, když tě přibíjejí na Můj Kříž, vezmi si ze Mě příklad důstojnosti; koukol bude z pšenice vytrhán dřív, než si to kdokoli z vás uvědomí; mnohokrát jsem tě zachránil z léček tvých nepřátel, kteří tě chtěli zničit; tak proč se, dcero, bojíš hrůz Noci? to jen Já v tobě zápasím… nechej Mě, když jsem na cestě do vnitřní komnaty tvé duše:

Svého Příbytku;

už dříve jsem ti říkal, že tvá duše poskočí jako v ohni pokaždé, když na ni dopadne Má Ruka, aby rozdrtila rivaly, kteří zaujímají Mé místo; Já jsem tvůj Mistr a chci zůstat tvým Mistrem; postavil jsem tě jako Terč pro Své šípy; ne, Vassulo, milost není bez utrpení; ach, co bych neudělal Svým nejbližším, Svým nejdražším přátelům!¹

Pak mi dovol užít slov Svaté Terezie z Avily a říci Ti: „Není divu, že máš tak málo přátel!“

všichni lidé jsou slabí… ale přesto ti odpovím na tvou poznámku; říkám ti: kdyby tvá duše jen věděla, co ti nabízím a co pro tebe dělám, sama bys Mě prosila o víc zkoušek, utrpení, křížů, velmi mnoho! – Já ukázňuji ty, které miluji, proto neodporuj tomu, co se Mi zdá dobré; jsi Můj klenot a jako drahokam tě řežu, brousím a formuji do tvaru, který mám ve Své Mysli; proto ti říkám, dokud dýcháš, musíš konat dílo, které jsem ti Já Sám svěřil; pokud jde o ty, kteří se nazývají Mými, a přesto jsou nepřátelští, když se jedná o duchovní záležitosti, tak těm říkám: „kdybyste byli slepí, neměli byste vinu, ale protože říkáte ‚vidíme a můžeme rozhodovat‘, vaše vina zůstává!“ kolikrát je budu muset kárat pro jejich nevěru a zatvrzelost?

pojď, buď v Pokoji – Já jsem s tebou po zbytek tvé cesty;

28. září 1992

Ach, Má žačko, žehnám ti; miluj Mě a oslavuj Mě, protože Já jsem třikrát Svatý!