3. června 1987
(Zase mě během psaní napadli démoni. Byli jako kočky, které mi skáčou na záda. Měla jsem toho už „plné zuby“. Vypadalo to, jako by se „vyrojilo celé peklo“. Už jsem toho začínala mít dost, tak jsem jednomu z nich řekla: „Ve jménu Ježíše Krista odejdi a buď vržen do ohně!“ Odešel. Bylo jich několik, a já jsem jednoho po druhém poslala pryč. Ježíš mi řekl: „Pros v Mém Jménu a stane se, ale musíš o to prosit s vírou; pracuj tímto způsobem, modli se a pros, modli se v Mém Jménu; pracuj v Mém Jménu, pros v Mém Jménu, oživ Mé Jméno; buď Mým odrazem, buď se Mnou sjednocena, pozvedni ke Mně hlavu, věř v to, oč prosíš;“ Ježíš mi řekl, že démoni se mne bojí, že jsem pro ně hrozbou. Později jsem pochopila, kde jsem byla. Cítila jsem své nohy v lepkavém bahně a v mžiku jsem si uvědomila, že tak to vypadá v pekle. Byl to jen okamžik. Poté jsem pochopila, proč jsem dnes byla tolikrát vyrušena při psaní. Když jsem se na to Ježíše ptala, řekl mi: „Kde jinde by to mohlo být?“ Společně jsme procházeli kolem bran pekla1 uzdravovali jsme duše a vysvobozovali jsme je z tohoto místa, od Satanových bran. „Vassulo, dovol Mi používat tě i tímto způsobem; to je také část tvé práce;“
