26. dubna 1988
(Když jsem včera mluvila se svou sestrou o tom, co si Bůh ode mě přeje, přistihla jsem se přitom, jak říkám: „O babas mou ipé na…,“ což znamená: „Abba mi řekl, abych…“ Tedy: „Tatínek mi řekl, abych…“ Všimla jsem si, že v řečtině tak Boha přirozeně nazývám.
Když jsem však uviděla zděšený výraz na sestřině tváři, rychle jsem s tím přestala. Rychle jsem si dala ruku na pusu a začala jí vysvětlovat, že jsem mluvila o Bohu, a že jsem Ho nechtíc nazvala „tatínkem“.
Protože tak často cítím, jak moc je mi blízko, a tak často říkám, že mám dvě rodiny; jedna je ta, která mi byla dána zde na zemi, ale ta tam nahoře je má opravdová a skutečná Svatá Rodina.)
maličká, zůstaň pod Mým Pláštěm; u Mě jsi v bezpečí před Satanovými útoky; ano, zdvojnásobil své úsilí a nastražuje ti všechny možné pasti; pořádá na tebe hon, Mé dítě; kuje pikle; to, co má přijít, ho dohání k zuřivosti; říkám ti to proto, Mé dítě, abys zdvojnásobila své modlitby;
Pane, chceš, abych se postila? Pomůže to, Pane?
chceš se postit?
Pokud si to přeješ…
přeji; pojď, pomohu ti v tom;
Vassulo, když jsi Mě nazvala „baba“1, přijal jsem to jako klenot; jak málo víš o tom, jak velice Mě přitahuje prostota? ano, nazval jsem tě bosou, neboť takovou jsi ve svém srdci;
slyš Mě: stvořil jsem tě ve Svém Světle; přijal jsem tě ve Svých Nebeských Palácích; přivítal jsem tě, aby ses dělila o Můj Pokoj, Můj Kříž a Mou Lásku; brzy tě zavedu do země, kde budeš rozšiřovat Mé Království; až ten čas přijde, udělím ti potřebné rady a pokyny;
