10. července 1987
Má květino, začleň se do Mého Těla, je těžké žít v poušti, ale vždy tě budu vodit ke Svému Prameni, kde uhasím tvou žízeň a dám ti spočinutí a bezpečí; dcero, buď Mou obětí, to všechno nebude nadarmo; drž se Mě, nejsi sama, společně kráčíme přes tuto poušť; dovol Mi vtisknout do tebe Své důležité přikázání: „miluj svého bližního jako sebe sama;“
Ale Pane, to není nic nového. To už jsi nám říkal.
řídíte se tím? všichni, kdo patří k Církvi, se ještě musí učit poslouchat Má Přikázání, ať čerpají z Mé Nekonečné Lásky a učí se milovat se navzájem;
pochop Mě, všechny části Mého Těla se trhají, Vassulo; ještě jsem ti nenadiktoval všechna Svá přání a stále mám v zásobě ještě větší touhu! Vassulo, začínáš ji vnímat, protože tě osvěcuji, abys cítila, po čem toužím; nezměrně miluji Své tvorstvo;
Můj Bože, jestliže to, co cítím, je „to“, po čem toužíš, pak opravdu Tvé Království na zemi bude jako v Nebi!
postupně, krůček po krůčku, porozumíš;
Ježíši?
(Cítila jsem se bezmocná. Něco jsem Mu řekla.)
Já vím, ale copak jsem tě dosud nevedl? dám ti vize a ty je zapíšeš, buď se svým Bohem, který také trpí!
Tvorstvo! Mé tvorstvo! dnes Mě jako svého Boha odmítáte, ale zítra Mě budete chválit, vzývat a toužit po Mně! pojď, Vassulo, nikdy nezapomínej, kdo jsem, drž se Mne, volej Mě jako včera1 a Já přispěchám; miluji tě; oslavuj Mě tím, že po Mě toužíš a miluješ Mě;
v takových situacích většina z vás říká, že to byla náhoda a zapomínají na Mne! v Mém slovníku není takové slovo jako „náhoda“; jsem to Já, kdo vám pomáhá, stvoření;
