4. prosince 1986
(Stále jsem v úžasu a mám ohromné pochybnosti o tom, co se právě děje. Jak je to možné? Mám na mysli to, jak je možné, že při psaní neovládám svou ruku? Jako bych byla používána jinou silou. Jsem příliš zvyklá spoléhat se na svůj rozum, a proto pochybuji, a přesto se to děje. Jsem zmatená…)
Já jsem zde; jsem to Já, Ježíš; dcero, nezapomeň, že jsi duch a Já jsem také Duch1 a Svatý; žiji v tobě a ty ve Mně; zůstaň ve Mně; Já, Ježíš, jsem vždy s tebou; pochop toto: buď v Mém Světle, neboť Já jsem Světlo a skrze Mě se ti dostává poznání; děláš pokroky;
Dobře, přesvědčil jsi mě, že jsi to Ty. Dosáhl jsi obou Svých cílů. Totiž, že Tě miluji a že se s Tebou setkávám tímto způsobem. Uchvátil jsi mě. Vím, že nejsem schizofrenní o nic víc než zbytek světa, ani nejsem labilnější než psychiatři. Vím, že to nejsou ani démoni, protože vím, co člověk pociťuje, když ho napadnou. Je to neklid a soužení.2 Nebyla jsem to já, kdo si zvolil, že bude přijímat Tvá poselství, protože jsem od Tebe byla velmi daleko. Ty jsi to chtěl, můj Bože. Nelituji toho, jak bych mohla, když jsem teď Tebou úplně uchvácena!
dítě, pozvedl jsem tě, abys mohla být se Mnou; naučil jsem tě milovat Mě; jsi šťastná, že jsi takto se Mnou?
Ó, ano!
žehnám ti z hloubi Svého Srdce;
