23. 11. 1986

(Když jsem ukázala tato poselství jednomu knězi v bangladéšském semináři, byla jsem totálně odmítnuta. Sklíčená a smutná jsem se vracela domů.)

Pokoj tobě.

Proč byl ten kněz tak uzavřený? Myslela jsem, že oni budou jako první rozumět záležitostem nebes.

Já, Jahve jsem vedle tebe. Uč je.

(Byla jsem velice nešťastná …)

Buď v pokoji! Já jsem po celou dobu vedle tebe. Nemusíš se bát … Já jsem Jahve, jsem to Já, kdo tě vede. Nebuď zoufalá. Oni nepochopili. Nedovol, aby tě lidé znepokojovali.¹

Ty tam jsou dny, kdy bylo požehnání vítáno!² Století, ach, století tak malé víry! Dusím se a sténám, když se musím dívat na Mé sémě nasycené mrtvými slovy! Povstaňte! Žijte! Oslavujte Mě! Století malé víry, cožpak jste zavřeli svoje srdce navždy?

25. 11. 1986

Já, Bůh, sleduji. Dívám se, jak přede Mnou zavřeli svá srdce. Už vůbec nevědí, jak Já pracuji. Nerozumí Mým Znamením. Dal jsem jim uši, dcero, ale oni je nepoužívají. Dal jsem jim oči, aby viděli, ale oni je otočili jiným směrem a hledají Mě tam, kde nejsem.³

1 Právě tady se zdálo, že mluví Bůh sám sobě. Vykřikl silným Hlasem. Hlasem, který ještě nikdy nezněl tak smutně.
2 tentokrát ještě hlasitěji
3 “Bůh jim otupil jejich mysl, dal jim oči, aby neviděli, uši aby neslyšeli, až do dnešního dne.“ (Římanům 11,8; Izajáš 29,10)