22. prosince 1990
Můj Ježíši?
Já jsem;
zacházím s tebou velice jemně, abys rostla jako Má květina; chci, abys byla silná a věř Mi, způsobím, že budeš; budeš silná, dcero, protože neseš Mé Slovo; Já Jsem je před tebou, abych prolomil všechny bariéry, které povstanou během tvého svědectví; Já jsem Nejvyšší a říkám ti, dcero, že dohlédnu na to, aby ti žádná mocnost podsvětí nezabránila v hlásání Mého Poselství;
vzal jsem tě z Egyptské země, abys byla Mým Hlasem v cizí zemi a svědčila před lidmi, kteří nejsou tvoji vlastní; a tak, i když tvé chování bylo úděsné a tvá schopnost vnímat poskvrněná, takže jsi nebyla schopná vidět Světlo, Milost a Slitování1 byly přemoženy tvou ohromnou ubohostí, hříšností a zkažeností a přispěchaly ti na pomoc;
ne, Vassulo, nezasloužila sis žádný z Mých Darů; jak také, vždyť jsem měl Své vlastní služebníky, kteří Mě ctili, nikdy nevyslovili Mé Jméno jinak než ve svatosti, dobrořečili Mi bez ustání, z celého srdce velebili Nejsvětější Trojici, a přesto Mé Srdce, Propast Lásky, zavolalo tebe; hromadila jsi v Mém Srdci jednu bolest na druhou, zradu na zradu; zápasila jsi se Mnou, mrňavé stvořeníčko… ale věděl jsem, že tvé srdce je nerozdělené a že až si ho podrobím, stane se zcela Mým; člověče své doby, zápasila jsi se Mnou, ale Já jsem tě v boji srazil k zemi a zavlekl jsem tě do prachu a do pouště, kde jsem tě nechal úplně samotnou;
od začátku tvé existence jsem tě vybavil andělem strážným, aby nad tebou bděl, těšil tě a vedl, ale Má Moudrost nařídila tvému strážnému andělovi, aby tě opustil a nechal tě v poušti samotnou; řekl jsem: „budeš žít, i přes svou nahotu!“2 protože nikdo není schopen přežít sám;3 Satan by se tě byl úplně zmocnil a byl by tě zabil; i jemu byl dán Můj příkaz; tehdy jsem mu zakázal dotknout se tě; ve své hrůze sis na Mě vzpomněla, vzhlédla jsi k Nebi a zoufale jsi Mě hledala; tvé nářky a tvé snažné prosby náhle prolomily smrtící ticho, které tě obklopovalo a tvé zděšené výkřiky prorazily nebesy a dospěly k Uším Nejsvětější Trojice…
„Mé dítě!“ rozlehl se celým Nebem Otcův Hlas plný radosti;
„Ach, … teď jí dám proniknout do Svých Ran4 a dám jí jíst Své Tělo a pít Svou Krev; zasnoubím se s ní a bude Má navěky; ukážu jí Lásku, kterou k ní mám, a od té chvíle budou její rty po Mně žíznit a její srdce bude místem Mého Spočinutí; každý den bude horlivě uznávat Mou Spravedlnost; udělám ji oltářem Své Lásky a Svého Utrpení; Já a jen Já budu její jedinou Láskou a Vášní a pošlu ji se Svým Poselstvím do všech končin země, aby získala nevěřící, a dokonce i k lidem, kteří nejsou její vlastní; a ochotně ponese Můj Kříž Pokoje a Lásky po cestě ke Kalvárii;“
„A Já, Duch Svatý, na ni sestoupím, abych jí odhalil Pravdu a Naše hlubiny;5 připomenu skrze ni světu, že největší ze všech darů je LÁSKA;“
„proto oslavujme!6 ať slaví celá nebesa!“
…vzal jsem tě za ruku a utvářel jsem tě, aby ses stala žijícím znamením Mé Velké Lásky – svědkem Mého Nejsvětějšího Srdce a obnovy Mé Církve;
(Mluvili Otec, Syn, pak Duch Svatý.)
Já jsem Vzkříšení;
(Vysvětlení tohoto poselství:
Na začátku, když za mnou náhle přišel můj anděl strážný, aby připravil cestu Pánu, já, „profesionální“ hříšník, jsem Boha nemilovala. I když mi můj anděl vyprávěl o Nebeských věcech, jediné, co mě zajímalo, bylo, že je se mnou můj anděl. Nepřála jsem si nic jiného. Když za mnou místo mého anděla přišel Bůh, byla jsem poněkud zklamaná. Vnímala jsem Ho jako cizince, zatímco na svého anděla, se kterým jsem se teď dobře znala, jsem si už zvykla a bylo mi s ním dobře. A navíc jsem nemohla pochopit, proč chce Bůh zaujmout místo mého anděla. Zašla jsem až tak daleko, že jsem věřila tomu, že Bůh žárlí na lásku, kterou mám ke svému andělu strážnému, a bylo mi mého anděla líto.
Později, po velmi bolestném očišťování, kterým mě provázel můj anděl, za mnou Bůh podruhé přišel, aby zaujal místo mého anděla. Zůstal se mnou několik dní a pomalu a Moudře otevíral mé srdce, aby mě nezastrašil. Když už jsem se Mu chtěla otevřít, odešel a skryl se. Ohlížela jsem se po svém andělovi, ale ani jeho jsem nikde nemohla najít. Cítila jsem, že za mnou přišlo několik duší,7 které mě prosily o modlitbu a požehnání. Pomodlila jsem se za ně a požehnala jim. Pak mě prosily, abych je požehnala svěcenou vodou. Utíkala jsem rychle do kostela, abych jim přinesla svěcenou vodu, kterou jsem je požehnala a pokropila. Využila jsem této příležitosti a zeptala jsem se jich, zda neviděly mého anděla a Toho, kterého mé srdce právě začalo milovat, ale nedostalo se mi žádné odpovědi.
Každý den, který uplynul, mi připadal jako rok. Hledala jsem pokoj, ale nemohla jsem ho najít. Byla jsem obklopena mnoha lidmi a mnoha přáteli, ale nikdy jsem se necítila osamělejší a opuštěnější než v těchto dnech. Bylo mi, jako bych procházela peklem.
Mnohokrát jsem volala ke svému andělovi, ať se ke mně vrátí, ale kdepak, byl pryč! „Duši jsem nad jeho útěkem vypustila. Hledala jsem ho, ale nenalezla, volala jsem ho, ale neodpověděl!“(
Pís 5, 6) Potloukala jsem se po celé tři týdny na poušti úplně sama, až už jsem to nemohla snést. Ve své tísni jsem svůj zrak obrátila k Nebi a zvolala jsem k Jahvemu: „Otče! Ó, Bože, vezmi si mě a užívej mě, jak si přeješ, očisti mě, abys mě mohl použít!“ Tímto výkřikem z hlubin mého srdce se náhle otevřelo Nebe a z něj jako Hrom zazněl Otcův Hlas plný lásky: „Já, Bůh, tě miluji!“
Bylo to jako bych vypadla z tornáda do překrásné a pokojné krajiny. Opět se objevil můj anděl a velice něžně začal ošetřovat mé rány, které jsem utržila na poušti.
To se stalo o Velikonocích 1986.)
