7. dubna 1987

(Cítila jsem se, jako by mě celé toto poselství tížilo, jako bych zůstala úplně sama s břemenem Božího Slova, které na mě těžce doléhá, a které nemám kde složit. Nevím, co dělat. Nedokážu popsat, jak jsem se cítila bezmocná a sama, sama s celým tím břemenem.)

Vassulo, cožpak tě kdy opustím? Já jsem Bůh, opři se o Mě, důvěřuj Mi;

Měla bych, ano, ale jsou chvíle, kdy je to nad mé síly. Nemůžu  si pomoct. Cítím se zodpovědná.

Mé dítě, měj trpělivost a důvěřuj Mi; pojď ke Mně, dodám ti odvahu;  

Otče, miluji Tě víc, než se dá vyslovit.

(Cítila jsem, jak se mě chystá potěšit.)

miluji tě, dcero;

dám ti pocítit Svá utrpení; až se Mé Ukřižování přiblíží, přijdu k tobě a svěřím ti Své hřeby a trnovou korunu; dám ti Svůj Kříž; milovaná, sdílej se Mnou Má utrpení; tvá duše pocítí úzkost, kterou jsem vytrpěl, tvé ruce a nohy pocítí mučivé bolesti, které jsem snášel; Vassulo, miluji tě, a protože jsi Má nevěsta, přeji si dělit se s tebou o všechno, co mám, věř Mi, budeš se Mnou; Vassulo, neměj strach, neboť Já, Ježíš, jsem s tebou;

pojď, postupně pochopíš, jak působím; zůstávej v Mém pokoji; milovaná, připravil jsem pro tebe místo;

8. dubna 1987

(Dnes musím udělat několik věcí, ale nemohu se ubránit touze být s Bohem, a proto jsem rychle Ježíše požádala: „Jedno slovo, Pane, jen jedno slovo.“)

jedno slovo, Vassulo? LÁSKA;

Miluji tě!

(Když jsem ho prosila o jedno slovo, měla jsem na mysli krátkou větu nebo tak…)