31. května 1987

(Neděle)

Vassulo, pojď a přijmi Mě;1 budu tam, potěš Mě a přijď Mě navštívit! řekni Mi, že jsi Moje, dovol Mi slyšet to!

Jsem Tvá, Ježíši, a miluji Tě.

léta jsem čekal, Vassulo, na tato slova; miluj Mě, teď když jsi Moje;

Nauč mě milovat Tě tak, jak si přeješ.

důvěřuj Mi, naučím;

(Později:)

(Stále žasnu nad tím, jak se má ruka pohybuje…)

Víš to, Ježíši?

vím to, ale což nejsem Všemohoucí? Vassulo, buď pokojná, klidná a vyrovnaná jako Já;

(Během psaní jsem byla dvakrát vyrušena svým synem, který zrovna přišel a bouchl dveřmi. Rozčilovalo mě to! Příliš mnoho hluku kolem.)

miluj Mě, odpověz Mi!

Miluji Tě, miluji Tě, Pane!

nikdy Mě nenahrazuj; měj Mě na prvním místě, v prvé řadě hleď na Mě a zůstaň tak navždy; buď jako zrcadlo, Můj odraz, nehledej nikoho mimo Mě a nikdy se nevracej k návykům svého dřívějšího života; Já jsem Svatý a Pán, Já a ty jsme teď jedno a mám v úmyslu ponechat si tě jen pro Sebe a navždy; pokořuj se, uč se ode Mě, měj touhu jen po Mně; dýchej pro Mě; neohlížej se napravo ani nalevo, neustále jdi dopředu, milovaná; dovol Mi použít tě, drž se Mě, uchvacuj Mě jednoduchostí svých slov, prostota Mě přitahuje; říkej Mi svá slova, dopřej Mi slyšet je stále znova, říkej Mi: „miluji tě, Ježíši, jsi má radost, můj dech, mé spočinutí, světlo mých očí, můj úsměv;“

dcero, kdyby sis našla čas k přemýšlení a rozjímání, udělala bys Mi ještě větší radost; od této chvíle Mě budeš hledat v tichu, miluj Mě v naprostém tichu, modli se mlčky, mlčky vstup do Mého Duchovního Světa;2 přišla chvíle, aby ses Mi odvděčila, miluji tě; oslav Mě tím, že se Mi daruješ, nezklam Mě, buď Má milovaná, mluv!

Jak, Pane, když mám být potichu?

tak, že se na Mě v tichu díváš; chci, abys zůstala v klidu, bez jakéhokoliv rozptylování, hledej Mě v tichu;

Bez jakéhokoliv rozptylování?

vůbec žádného; přej si klid;

Ježíši, jak bych mohla najít úplný klid v rodině, to je téměř nemožné!

dám ti ho; mám s tebou soucit, Vassulo! Mé útočiště, Má myrho, Má lásko, co pro tebe neudělám! Mé Srdce se plní soucitem kvůli tvé ubohosti a tvým pádům; Já Pán, ti pomůžu; nikdy se nepovažuj za opuštěnou nebo nemilovanou;

víš, jak Mi bylo tehdy, když ses cítila tak nemilovaná?

Kde?

v Mém Kostele;3 

Ne, Pane.

cítil jsem se znovu ukřižovaný, zbitý, zbičovaný, poplivaný, znovu probodený; Vassulo, jak tě miluji! pomoz Mi znovu oživit Mou Církev; pomoz Mi tím, že Mi dovolíš tě použít; odvahu, dcero, odvahu;

Ježíši, nevěděla jsem, že by Tě něco takového mohlo zranit, myslím, jak jsem se cítila nemilovaná!

ne, nevěděla jsi to, ani to, že nikdy neodmítnu nikoho, kdo ke Mně přijde; Já jsem Láska a Láska je pro každého, a nezáleží na tom, jak zlí můžete být;          

1  Volání ke Svatému Přijímání.
2 Ustavičná modlitba.
3 Stalo se mi to poté, co mi bylo řečeno, že někdy Ježíš lidi odmítne a že před nimi může zavřít dveře. (Bylo to během diskuze s jedním knězem, který mi dal číst pasáž z Písma Svatého o kananejské ženě, kterou Ježíš odmítl. Nakonec se ovšem ukáže, že ji neodmítl, jen ji vybízel, aby ukázala, jak věří. To jsem ovšem nevěděla a ten, kdo mi úryvek ukázal, mne jej nenechal dočíst do konce.) Šla jsem v kostele ke Svatému Přijímání a kvůli tomu, co mi kněz řekl, jsem se cítila, jako bych udělala něco, co není dovoleno, jako bych porušila všechny zákony katolické církve, a že jsem si vzala něco bez svolení, a to je velké zlo. Příští neděli jsem šla do kostela, ale zůstala jsem stát u dveří, skoro venku, (Měla jsem pocit, že nejsem vítána.) Protože jsem věřila, že jsem jednala zle a že se na mě Bůh velmi zlobí, nešla jsem s ostatními ke Svatému Přijímání. Bála jsem se, že by to tak bylo ještě horší.