17. ledna 1993

(Předvečer týdne modliteb za jednotu křesťanů – Los Angeles)

Pane, modlím se tak, jako ses modlil Ty:
kéž jsme všichni jedno,
jako Otec je v Tobě a Ty jsi v Něm,
aby zbytek světa uvěřil, že Otec Tě poslal;
modlím se také za toto:
za ovce, které nejsou ve Tvém Stádě,
aby i ony naslouchaly Tvému Hlasu,
modlím se za muslimy, židy a ostatní,
aby Tě od této chvíle milovali navždy.
Amen

slyšel jsem tě, slyšel jsem tě, Má přítelkyně; nakonec Mě každý bude uctívat;

18. ledna 1993

(Sacramento)

(Dnes jsou mé narozeniny a první den týdne modliteb za jednotu křesťanů. Kdysi to rovněž byl svátek Petrova Stolce. Jeho Svatost biskup Francis A. Quinn mě pozval do katedrály Nejsvětější Svátosti, abych v ní dnes mluvila. Odpoledne těsně před shromážděním mi lidé, kteří mě pozvali, dali dárek. Když jsem ho uviděla, věděla jsem, že přichází od Ježíše, neboť mi 21. října 1992 řekl:… „proto jásej a raduj se, protože ti na oplátku podám Svůj Kalich… chci přivést jeden národ za druhým k tomu, aby žily v Mém stínu, a věřily tomu, že Mě poslal Otec; ano, přijde Den, kdy všichni pozemští vládcové, správcové a velitelé, bohatí a vlivní lidé, všechno obyvatelstvo Mě uzná jako Krista, Syna Živého Boha a kdy na všech místech lidé s úctou pozvednou ruce k modlitbě a budou Mě chválit všichni jedním hlasem a jedním srdcem…“ a předali mi pozlacený Kalich. Byla na něm vyrytá slova:

Aby všichni byli jedno
Slavnost Jednoty Křesťanů
18. ledna 1993

Dva biskupové, kteří byli přítomni, po mé promluvě slavili mši svatou. V katedrále zpíval sbor a všechno to bylo velmi velkolepé. Při této mši za Jednotu použili můj Kalich a konsekrovali v něm Drahocennou Ježíšovu Krev.

Když jsem hovořila v katedrále a pozorovala jsem davy, které se tam tísnily, odhadem 1800 lidí, bylo mi smutno. Byla jsem tam, kam mě Pán poslal, abych mluvila o jednotě, přede mnou bylo 98 % římských katolíků, „ale z mých vlastních lidí¹ se mnou nebyl ani jeden“; v katedrále byli dokonce i muslimové a židé… Ale Pán si nechal Své překvapení k mým narozeninám na později. – Těsně přede mší přišel pravoslavný kněz se svým asistentem. Požádal mě, jestli by si se mnou mohl promluvit po mši. Setkali jsme se v sakristii a já jsem pochopila, co tím Pán myslel, když mi řekl: „Rusko bude zemí, která Mě nejvíc oslaví.“ Byl to kněz ruské pravoslavné církve…

Do temnoty našeho rozdělení zazáří drobounký paprsek naděje na jednotu. Tímto světélkem naděje je Rusko. Jednota přijde skrze ně a Rusko bude velebit Boha! Řekla jsem ruskému knězi, že byl mým dárkem k narozeninám od Ježíše. Jmenuje se otec Vassili, což je mužská forma mého jména Vassula.

Dalším znamením, že jednota přijde prostřednictvím Ruska, bylo, že když jsem prosila Pána, aby určil zahajovací modlitbu, vybral si modlitbu ruského kněze Sergeje Bulgakova. Řekl mi, abych namátkou otevřela knihu. Můj zrak padl na modlitbu, kterou jsem napsala 29. prosince 1989. Tady je:

„Ó, Ježíši Kriste,
náš Pane a Spasiteli,
Ty, který jsi slíbil,
že s námi budeš vždy přebývat.
Voláš všechny křesťany,
aby přišli a měli účast na Tvém Těle a Krvi.
Ale naše viny nás rozdělily a my nemáme sílu
podílet se společně na Tvé Svaté Eucharistii.
Vyznáváme tuto svou vinu a modlíme se k Tobě,
odpusť nám a pomoz nám,
abychom sloužili cestám smíření podle Tvé Vůle.
Zapal naše srdce ohněm Svatého Ducha,
dej nám Ducha Moudrosti a víry, odvahy a trpělivosti,
pokory a vytrvalosti, lásky a kajícnosti,
na přímluvy přesvaté Matky Boží a všech svatých.
Amen.“)