29. dubna 1987
(Příští ráno.)
Já jsem Pán Ježíš; slyšela jsi Můj výkřik, byl jsem to Já; probudilo tě to,1 křičel jsem z Kříže; byl to Můj poslední hlasitý výkřik, když jsem byl ještě v těle, výkřik plný utrpení, bolesti a hořkosti, který zazněl z hloubi Mé Duše a prorazil výšiny Nebes; otřásl základy země, rozerval srdce těch, kdo Mě milovali, tak jako se roztrhla opona v Chrámě; povolal Mé věrné následovníky, stejně jako povolal mrtvé z hrobů, odvalil zemi, která je přikrývala, a stejně tak přemohl Zlo;
Silné zahřmění otřáslo i Nebeskými výšinami a všichni andělé padli v bázni tváří k zemi a v naprostém tichu se Mi klaněli; Má Matka stála blízko u Mě, a když slyšela Můj výkřik, padla na kolena a plačíc si zakryla tvář dlaněmi; nosila v Sobě tento poslední výkřik až do dne Svého zesnutí; trpěla…
jsem naplněn hořkostí, trpím stále všemi nepravostmi světa, zkažeností, nezákonností a egoismem; Můj Výkřik každým dnem sílí; byl jsem ponechán sám na Kříži, sám, abych na Svých ramenou nesl hříchy světa, sám, abych trpěl, sám, abych zemřel a prolil Svou Krev, která pokryla celý svět a vykoupila vás, Moji milovaní;
týž Výkřik zaznívá dnes na zemi jako ozvěna z minulosti; cožpak žiji ve stínu minulosti? byla Má Oběť marná? jak můžete neslyšet Můj Výkřik z Kříže? proč si zacpáváte uši a nechcete Jej slyšet?
Pane, komu je určeno toto poselství?
všem, kdo mají uši, aby slyšeli Můj Výkřik;
(Byla jsem velmi dojata, když jsem se dověděla, jak moc úplně sám trpěl a stále ještě trpí.)
Můj Bože, jsem ochotná být takovou, jak si přeješ v poselství z 23. dubna – tvou obětí, tvým terčem. Dovol mi nést za Tebe Tvůj Kříž a dát Ti tak spočinout. Dovol mi těšit Tě. Nejsem sama, jak jsem předtím řekla, jsem s Tebou!2
miluji tě, holubičko, dopřál jsem ti všechny Své milosti; dovol Mi použít tě pro Mé zájmy a k Mé slávě; nic si neponechávej pro sebe a sleduj jen Mé zájmy; oslavuj Mě, pracuj pro Mě, připoj svá utrpení k těm Mým;
Přeji si, aby celý svět chválil Tvé Jméno a aby k Tobě dospěl jeho hlas.
jednota posílí Mou Církev; Jednota Mě oslaví; Vassulo, miluj Mě;
Pane, uč mě milovat Tě tak, jak si to přeješ.
budu tě učit; neopustím tě; neumdlévej v nesení Mého Kříže; Já jsem blízko tebe a sdílím Jej s tebou, milovaná;
(V Paříži, během Velikonoc:
Když mi archimandrita poté, co si prohlédl Poselství, řekl: „To je zázrak,“ myslela jsem si také, jak je to úžasné a krásné, že nám Bůh dává Poselství. Ale na druhou stranu, je to hrozné. Ano, hrozné, protože nám to ukazuje zarmouceného Boha, trpícího Boha. Bůh dává Poselství, v němž je ve smrtelné úzkosti, nešťastný a mnohými opuštěný. To je smutné.)
Naučila jsem se vůbec něco, Ježíši? Neptám se proto, abych uspokojila sama sebe, ale abych věděla, jak na tom vlastně jsem. Myslím, jestli vůbec dělám nějaký pokrok!
Vassulo, jsem to Já Ježíš, kdo před tebou stojí a ty opravdu rosteš; vzkřísil jsem tě z mrtvých a živil jsem tě; jíš Můj Chléb; dopadá na tebe Mé Světlo, jsem tvůj Učitel a ty se učíš od Moudrosti;
Ježíši, často mi připomínáš, abych zůstala malá a ničím, a teď mi říkáš, že rostu?
Ano, musíš růst duchovně, v lásce, ve skromnosti, v pokoře a věrnosti; ať v tobě rostou všechny ctnosti; zároveň se stávej ničím v marnosti, v podlosti a ve všech praktikách, které jsou odporné a ohavné v Mých očích; chci, aby ses stala dokonalou;
