9. dubna 1987
(Během mého pobytu ve Švýcarsku, jsem uvažovala, kde asi jednou bude náš domov. Stále se po nějakém poohlížíme. Vlastně se tady pořád jen tak potulujeme.)
vnímej Mou přítomnost;
(Uviděla jsem Ježíše, který ukazoval na Své Srdce.)
tvůj domov je zde… přímo uprostřed Mého Srdce; dcero, oslavuj Mě tím, že ke Mně přitahuješ duše;
(Má starší sestra se zrovna seznámila s Poselstvím, přečetla si posledních pět kopií. Mělo to na ni takový vliv, že se jí podařilo urovnat rodinný spor, který se táhl celých osm let. Znovu se obnovilo jejich přátelství. Já jsem neřekla ani slovo. Poté se vrátila na Rhodos, kde žije.
Hned ten večer o všem vyprávěla svému muži, který byl překvapený ještě více než ona. Společně si přečetli pátý a šestý sešit a potom šli spát. Ale on nemohl usnout. Začal se modlit a prosit Boha, aby mu odpustil jeho hříchy, a pak se stal zázrak. Bůh mu dal úplně tu stejnou vizi, kterou jsem měla i já! Tu o překrásné zahradě a „slunci“, které střežily miliony andělů. Bůh mu dal, tak jako mně, proniknout do toho světla, a když můj švagr pocítil Boží přítomnost tak blízko, začal se chvět a plakat. Probudil mou sestru a všechno jí pověděl. Ona jen žasla. Oba se nemohli dočkat rána, aby mi o tom řekli.
– Později jsem si koupila „knihu Henochovu“, kterou jsem si už dlouho přála. Než jsem ji začala číst, jen tak namátkou jsem ji otevřela na straně 102. A můj pohled padl zrovna na to místo, kde Henoch mluví o svém vidění Světla, které střeží tisíce andělů!1 To už bylo příliš na pouhou shodu okolností, neboť jeho vize se naprosto shodovala s tou, kterou jsem měla 26. března v Bangladéši. Později, 11. dubna 1987, jsem byla v Paříži a dívala se v jedné knihovně na knihy. Narazila jsem tam na knihu s názvem Metanoia. Zaujal mne její obal. Obrázek na něm přesně vystihoval vizi, kterou jsem viděla já, Henoch i můj švagr: světelnou kouli střeženou anděly. Poté, co má sestra odjela, jsem začala opět psát a Bůh napsal Stratovi (mému švagrovi) poselství.)
miluji Své beránky; sjednoť Mé beránky; kdokoli čte Mé Poselství, bude jíst Můj Chléb; ti, kdo ode Mne dostanou znamení, patří k těm, které si přeji osvítit Svou milostí;2
nakresli Mé znamení:
ichthys
Vassulo, začni uspořádávat, co jsem ti nadiktoval, a přepisovat Má Poselství; povedu tě a osvítím; všechno, co se opakovalo, bylo pro tvé vzdělávání, potřebovala jsi to;
Mé Poselství má být nazváno Pokoj a Láska;3
(Je to strašné, jsem příliš realistická, příliš skeptická. Nemohu za to, ale dnes mám zase pochybnosti o tom, co se děje. Proč jiní věří a já jsem tak nestálá? Já, která tak dobře vím, že nemám svou ruku pod kontrolou a že, když si ji Bůh vezme, ztrácím nad ní veškerou moc, že mi může vyrazit tužku z ruky a že může pohybovat tužkou, aniž bych se jí příliš dotýkala. To všechno se mi děje, dal mi tolik důkazů,a přesto mám stále pochybnosti! K tomu strach z toho, že bych mohla všechny přivést na scestí! Poselství ještě ani není zveřejněno, a přitom už se jím řídí tolik lidí, že to ani nespočítám…)
milovaná, Já jsem Jahve; dej Mi své slabosti, ať je zničím Svou Silou;
(Jak velikou musí mít Bůh se mnou trpělivost, aby mě snášel… Myslím, že já sama jsem hlavní příčinou svých pochybností, protože se znám a srovnávám se s těmi, kteří také zakusili nadpřirozenou Boží blízkost a obdrželi Poselství. Jak byli dobří a věrní! To je to, co mě tíží. Je to jako srovnávat den s nocí. Přesto připouštím jednu pozitivní věc, a sice to, že Boha hluboce miluji. V tomto mi nikdo nenamluví, že se jedná o výplod mé fantazie, nebo, jak mi řekl jeden kněz, že to může působit ďábel. Kdybych měla brát vážně všechno, co mi kdo říká, musela bych se zhroutit. Dnes jsem slyšela od jedné paní, která zrovna začala číst Freuda, že to všechno by mohlo vycházet z mého podvědomí, jakýsi komplex lásky k Bohu. Nesmysl. Podle ní, když milujeme Boha, tak jsme psychicky narušení. Ale její nebo Freudova teorie mě vůbec nezajímá. A hlavně mě Bůh už varoval, že takovými teoriemi budu obtěžována, a taky Freuda nijak zvlášť nemusím, protože to byl ateista. Dokonce i Jung ho opustil! Pro Freuda jsme jenom hmota!)
Mé dítě, lidé vždy uvažovali lidským způsobem; Já jsem Bůh plný Milosrdenství a Lásky, ale tak málo chápaný;
Ale Pane, vybral sis někoho, „kdo není dobrý“, to mě přivádí k pochybnostem!
ty jsi taky Má dcera! miluji i ty nejubožejší z vás;
10. dubna 1987
pamatuj, že Mé ukřižování trvalo hodiny; trpěl jsem mnoho hodin; všechna Má Krev byla prolita; miluji tě; pojď a potěš Mě tím, že Mě miluješ;
(Ježíš byl smutný a toužil po útěše. V těchto dnech mi stále připomíná Své ukřižování a dává mi o něm vize. Někdy pociťuji Jeho Přítomnost tak silně, že mám pocit, jako bych se Ho mohla fyzicky dotknout, jako bych cítila závan vzduchu, když se Ježíš pohybuje!)
