14. února 1991
pokoj s tebou;
květino, miluj Mě; svatost nepřijde během jednoho dne; úplně se Mi odevzdej; klaněj se Mi a miluj Mě, a Já udělám to ostatní; nespi; duše, tvé hříchy jsou početné, i rány, které jsi Mi zasadila; pokaždé, když zhřešíš, je to pro Mě jako úder, šlehnutí důtkami nebo hřeb, který se vbíjí do Mého Těla; proč, Vassulo? proč? Já, který jsem ti odhalil Svou Svatou Tvář, odhalil jsem ti Ji proto, aby byla udeřena? ukázal jsem ti Rány Svého Srdce, abys Je víc probodávala? na zemi není ubožejšího člověka, než jsi ty! Ó, jaká bída! teď neodcházej, sedni si a poslouchej, co ti chci říct; kdyby nebylo Mé Nekonečné Slitovnosti, zasáhla by tě Otcova Spravedlnost a okamžitě bys uvadla; učil jsem tě hřešit? kde jsou oběti, které Mi dlužíš? kde jsou oběti, které jsi Mi slíbila, duše? proč jsi Mě zanedbávala? je tu postní doba, která tě znovu přivede k Mému Umučení, ale ty nejsi ani ochotna ani připravena; sytil jsem tě Nebeským pokrmem, abys rostla v Mém Světle a stala se nádobou světla; učinil jsem tě Svou a s nepřestávající Láskou jsem tě vyzvedl z jámy, aby ses v Mé Přítomnosti a v přítomnosti Mých andělů navěky stala Mou nevěstou, ale tvá víčka ztěžklá spánkem tě připravila o to nejlepší, co v tobě je; Ó, Má Vassulo! kdybys jen věděla, jak tě Já, Pán, miluji! žízním po lásce;
vím, drahé dítě, že doba, v níž žiješ, je zlá, ale což jsem tě neučil rozlišovat dobro a zlo? a nyní půda Mého Území opět vysychá; řekni Mi, byl to výsledek tvého úsilí, že jsi uviděla Světlo? Ne, Já jsem se lopotil v tobě,1 abych tě udržoval ve Svém Světle, vyléval jsem na tebe milost za milostí; nejednal jsem s tebou, jak bys pro své hříchy zasloužila, jednal jsem s tebou jako s žádnou duší předtím; dával jsem Lásku za lhostejnost, Něhu za bezbožnost, Milosrdenství za zkaženost; ano, ukázal jsem Svou Svatou Tvář hříchu; zacházel jsem s tebou tak, jako zacházím s klenoty2 Svého Srdce; modlil jsem se za tebe k Otci, Vassulo, aby se rozpomenul na Mou Oběť a ušetřil tě;
Ó, Bože, nechtěla jsem Tě zranit ani rozhněvat!
Já jsem stálý ve Svých citech, květino, a Má Láska k tobě trvá věčně; uč se ode Mě; buď stálá; pojď, chci tě dokonalou ve Své Přítomnosti! chci, aby tvá duše byla jako zavlažovaná zahrada naplněná Mou Rosou, která vydává jemnou vůni, aby se Má Duše těšila v tobě;
Vassulo, chceš konat Mou Vůli?
Chci konat Tvou Vůli, ale zdá se, že dělám pravý opak, Pane…
pomohu ti pokračovat v Mém díle; ponechej všechno v Mých Rukou; Ó, Mé dítě, jsi podrobena hříchu, ale pojď ke Mně, odstraň šupiny ze svých očí a podívej se, kdo stojí před tebou… Já Jsem stojí přímo před tebou a mluví a natahuje k tobě Svoje Ruce, ve kterých má Své Srdce, které ti nabízí! chceš toto Srdce svého Boha? vezmi si Je, nabízím ti Je, duše; vztáhni ruce a přijmi Mé Srdce;
Nejsem hodna Tvé Lásky, Pane…
vím, ale nikdo není hoden Mé Lásky, a tak k vám všem dnes přicházím; přicházím k vám všem se Srdcem na Dlani; neříkejte: „zhřešil jsem,“ a odmítnete Jej; říkám vám: Mé Veliké Milosrdenství vám odpustilo, proto pojďte, pojďte a vezměte si toto Srdce, které vás miluje; neslyšeli jste, že Má trpělivost je veliká? Můj Soucit je nesmírný; pojď, neodsouvej Mě ze dne na den; ode dneška po tobě, dcero, chci, abys byla věrná ve svém přesvědčení a upřímná vůči Mně;
soustřeď se na Mou Svatou Přítomnost; nikdy neodcházím; ty sama zatemňuješ světlo svých očí hromaděním svých hříchů a nečistot své duše, kterých je tolik, že tě to zaslepuje; světlem tvého těla je tvé oko, když je tvé oko zdravé, je celé tvé tělo naplněné světlem, ale když je nemocné, bude celé tvé tělo ve tmě3 a ve své temnotě, když je světlo tvých očí zakaleno, nemůžeš Mě vidět, ale Já, Já nikdy nejsem nepřítomný;
Vassulo, dnes jsem k tobě mluvil otevřeně, z Lásky; protože máš větší náklonnost ke vzdoru a hříchu než k tomu, co je svaté, budu k tobě ve Své žárlivé Lásce mluvit otevřeně; nepředstavuj si, že se Má žárlivá Láska dá snadno odsunout stranou; Ó, ne, když otevřu Ústa, je to, co říkám, ke tvé spáse, ne ke tvému zavržení; dovol Mi tě tu a tam z Lásky pokárat;
Lk 11,34
